*Věřit...
V co vlastně věří? Neví nic o vyznání, ani o jiných rasách. Myslí, že po smrti bude žít dál? Má vůbec tušení, jak vypadá smrt? Tomone by mu to řekla. Ta už to ví. Nech ji spát…. Ty všechny, co díky tobě umřeli. Rendene, kde jsi? Ten hrozný pocit…. Pocit, že se mu vnitřnosti svíjejí, že brzo bude zvracet, oheň v hlavě…. Všude je ticho. Nikdo tu není. Kdo vlastně je? Kde je a proč? Kolik je mu let? Co je za den a jaké datum? Co ví o Rendenovi a ostatních? Co kdy dokázal? Nic. Odpověď na všechno. Nic.
Horečka. Nemoc. Mor? Ne…. jen obyčejné onemocnění. Kdyby tu tak mohl být…. Brzo bude nějaká další výprava. Slyšel to říkat Etutku, když si mysleli, že spí. Prý ho tam uvidí. Pousmál se.
Palčivá bolest a škubání v zápěstí. Někdo vykřikl.
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že to byl on. Posadil se s široce otevřenýma očima, snažíce se popadnout dech. Soustředěně se kousal do rtu, dokud mu z něj nezačala vytékat krev. Zápěstí ho pálila, jakoby je měl celou noc v plameni, a na čele se mu perlil studený pot. Bylo mu špatně. Chtělo se mu zvracet. Zvracel.
Zvenku zaslechl škrábání a pak se dveře lehce otevřely a vešlo několik vlků s novými obvazy. Jako poslední dovnitř vklouzla Daru.
„Chytl jsi pěknou infekci.“, oznámila mu ledabylým hlasem. Měřila si ho přísným pohledem, ale z jejích rtů šlo vyčíst pobavení, se kterým se mu vysmívala. Jakoby mu chtěla říct, že je jí sice líto, že onemocněl, ale přece jen si to zasloužil a ona má pádný důvod být na něj rozzlobená.
Eren jí to oplatil nevrlým pohledem. Co jí přišlo tak vtipného na tom, že měl horečku a infekci v zápěstí?!?!
„Měl by ses dát honem do kupy. Etutka chystá novou výpravu. Za tři dny vyrážíte. Jen ty, ten hoch a několik strážců. Už jen kvůli sobě a jemu by ses měl uzdravit rychle, ale opravdu nepočítej, že to bude dovolená. Jedete požádat lidského krále o pomoc. A rovnou to berete i přes elfy.“
Eren si vzdychl. Čím víc se válka blížila, tím víc výprav se chystalo. Všichni pořád tvrdili, jak je důležité, aby byli v bezpečí a přitom je všude vystavovali, jak ve vitríně národního muzea. Navíc si všiml, že Daru už hodnou dobu neříká Rendenovi jménem. Vždy, když o něm mluvila, říkala jen ten hoch, nebo chlapec od tygrů. Netušil, proč to dělá. Vždyť na Rendenovi nebylo nic špatného, ani na jeho jméně. Nebo, že by se bála, co to s ním udělá? Hloupost. Musí přece vědět, že na Rendena myslí pořád ….
Renden se probudil v Karonově objetí. Bylo mu tak krásně. Po dlouhé době neměl žádné noční můry. Pousmál se. Karon vypadal docela roztomile, když spal. Vzpomněl si na to, co se stalo předešlého dne. Nebo to snad bylo dnes ráno? Ráno. Venku bylo šero, protože už se stmívalo. Pomalu se vrátil ke Karonovi. Musel být tak vyčerpaný. Spěchal se zprávou, pak nespal kvůli mně. Zaslouží si pořádný odpočinek.
Tiše vyklouzl se stanu a zamířil k ohni. Znovu ho přepadl hlad. Opatrně se rozhlédl. Lathen nikde nebyla. Byl za to jen rád. Nehodlal se znovu setkat s těma pronikavýma, hlubokýma očima, plnýma škodolibosti a radosti z jeho utrpení. Ne. On za to nemohl.
U ohniště si vzal misku a lžičku a nabral si polévku z velkého kotle, jenž visel nad zlatorudými plameny. Zabral si místo vedle Eräthis a pustil se do jídla. Až po několika soustech pocítil opravdovou moc hladu, který mu uzloval žaludek. Začalo mu být špatně. Odložil zbytek polévky.
Nechtělo se mu mluvit, ale Eräthis, která pravděpodobně vycítila, jeho náladu ho nenechala mlčet. Byla podivně výřečná. Takovou ji neznal, ale po tom, co zažil ráno už pochyboval, že tady někoho zná. Snad kromě Karona. Ten zůstával stejný.
„Jak ti je?“, zamumlala Eräthis mezi několika sousty. Nevěděla pořádně, co mu říct, ale nechtěla ho nechat v tichosti. Musela se nějak dopracovat k tomu, co mu potřebovala říct.
„Docela dobře. Co ty? Minse….“, zarazil se, když uviděl její výraz. „Já…. Promiň….“
„To je dobrý….“, pousmála se, spíš aby přesvědčila sebe než jeho. On jí to beztak nevěřil. „Jen jsem ti chtěla říct…. Etutka a Mykenu domluvili výpravu. Měl by ses na ní vidět s Erenem. Půjdete tam vy dva a menší doprovod….“
„Vážně? Opravdu? To není možný!“, v očích mu zazářily tak šťastné hvězdičky, až se Eräthis musela usmát opravdu upřímně.
„Opravdu. Tak jsem se tě chtěla zeptat…. Mohla bych jít v tom doprovodu?“, měla prosebný výraz. Renden jí chtěl už už říct ano, ale pak zvážněl, když si vzpomněl, jak dopadla ta poslední výprava.
„Eräthis…. Opravdu chceš jít? Víš…. Posledně….“
„Pořád si to dáváš za vinu? Měl by sis přestat vyčítat vše, co se stane. Ani to u jezírka nebyla tvá vina. Mohla za to-“, až pozdě si uvědomila, že o tomhle nemá mluvit. Vlastně ani vědět. Ale Renden to přešel, jakoby nic neslyšel. Byla mu za to vděčná. „Ehm…. Kolik ti je vlastně let?“
„Šestnáct.“, zamumlal Renden. Znělo to, že se za svůj věk skoro stydí.
Eräthis se usmála. „V tém věku jsem ještě ani netušila, že někdy budu rytířka. Tehdy mě matka učila vařit, šít, ale bojovat mě naučil až bratr, a když zjistil jaký mám talent, přemluvil Kymeie, aby mě přijal mezi své učedníky.“, dívka se pousmála nad tou vzpomínkou.
„Eräthis?“
„Uhmm?“
„Kolik je vlastně tobě?“
„Jednadvacet.“, znovu mu věnovala milý úsměv. „Zdá se ti to moc? Nebo málo?“
„Vůbec ne. Tak akorát na to, abys byla má sestra.“, hodil po ní jedním ze svých speciálních úsměvů. Tím, který vypovídá o jeho hravé náladě. Eräthis mu ten pohled opětovala. „Když už jsme u věků….“, začala otázku a její výraz se pomalu měnil na vysoce zvědavý, „…. kolik je Erenovi? Vypadal mile.“
„Uhmm….“, ta otázka Rendena zarazila. Nikdy ho nenapadlo, že by to někoho mohlo zajímat. „Když je – byla – Narget o rok mladší, než já a on o dva roky starší než ona…. Tak to je mu…. Sedmnáct.“, roztáhl rty ve vítězoslavném úsměvu. Byl na sebe pyšný, že na to tak rychle přišel. Nikdy se ho na věk neptal. Nepřišlo mu to důležité.
„Tak to máte fajn.“, zase se pousmála, ale pak jí úsměv zmrzl na tváři. „Víš…. Chápu, že nebýt války, nikdy byste se nepotkali a tak….“
„Nelíbí se ti, že miluju kluka?“, zeptal se zklamaně Renden. Od ní to opravdu nečekal.
„Ne. To jsem říct nechtěla. Jen…. Nepřijde mi správné zatahovat do takových krutostí děti, jako jste vy. Ano, díky tomu, co jsi už prožil, jsi poměrně dost dospěl, ale pořád jsi dítě.“
„Ty jsi taky hodně mladá. A přesto bojuješ s mečem, chodíš do bitev a chráníš ostatní.“, Eräthis se tomu pousmála. Nevěděla, co na to říct. Renden měl pravdu. „To je něco jiného. Já do toho šla z vlastní vůle. Vás přinutili. Víš co by se stalo, kdybyste nepřišli?“
Renden zavrtěl hlavou. Dlouhé vlasy ho šlehaly do obličeje, ale on byl rozhodnutý svou odpověď opravdu hodně zdůraznit.
„Přišli by pro vás. Neunikli byste. Stejně by vás do toho zatáhli. Možná se ti zdá, že jsou tu na tebe milí, ale už víš jaká je doopravdy Lanthen. Hlídej si záda Rendene. I tady v táboře všichni nejsou takoví, jací se jeví. Nemůžeš tu nikomu věřit. Dávej si pozor, co komu řekneš. Věř jen Karonovi. On jediný nemá prohnilé srdce a má tě opravdu rád.“
Renden na ni zíral, jakoby se rozmýšlel, jestli ji má brát vážně nebo ne. Eräthis jen mírně přikývla a vydala se i s miskou pryč. Na půl cesty se ještě otočila. „A Rendene, vezmeš mne s sebou?“
Renden se na ni otočil se skelným pohledem. Byl hluboce ponořený do svých myšlenek o tom, co mu řekla, takže ji vnímal jen minimálně. „Jistě.“, pousmál se. Nevěřit nikomu? Ani jí? To není možné. Jí bude věřit vždy, už jen proto, že zrovna ona mu to řekla.
Potřásl hlavou, aby se zbavil té spousty otázek. Takže znovu uvidí Erena. Byl u něj docela nedávno, ale už se mu zase stýskalo. Neviděl ho celé dva týdny! V tu chvíli ho napadla další otázka.
„Eräthis?“
Dívka se otočila, jako na rozkaz. „Ano, Rendene?“
„Kdy vlastně jdeme na tu výpravu?“
Eräthis se tajemně usmála. „Zkus hádat.“, vybídla ho.
„Za týden?“, tipnul Renden namotávaje si pramen vlasů na prsty, načež rytířka zavrtěla hlavou. „Za tři dny?“, další záporná odpověď. „Čtyři?“
„Ne.“, Eräthis se lehce zatahala za jeden z fousků. „Vzdáváš se?“
Renden nasadil zamyšlený výraz. Má uznat prohru, nebo ne? „Vzdávám se.“
Dívčiny rty vytvořily vítězný úsměv. „Zítra!“
„Cože?“, Renden tomu nechtěl uvěřit. Už zítra? To mu nemohli říct dřív?!
„No ano, zítra.“, Eräthis se teď tvářila, že vůbec nechápe, proč to Rendena tolik rozhořčilo, ale věděla to moc dobře. Nestihl si ani pořádně odpočinout z předešlé výpravy a navíc mu to řekli až hodně pozdě. Ona se vlastně cítila stejně. Dozvěděla se to sotva před několika hodinami. Naštěstí si ještě nevybalila věci, takže stačilo jen doplnit vodu a jídlo.
Renden to bude muset zvládnout. Zvládne to, když bude mít po boku Erena a Karona. Karon to snad ví…. Ví, jak moc pro toho chlapce znamená. Zadoufala, že posla pustí s nimi. Renden ho bude potřebovat, jako nikdy dřív. Možná bude tato výprava šťastnější. Možná se stane něco, co nikdo nečekal. Možná v ní zemře míň lidí. Možná se vrátí přímo do války. A možná uspějí…. Určitě uspějí.
Musí v to věřit.
Musí věřit v Rendena.
Musí věřit v Erena.
Musí věřit v sebe.
Musí věřit.
Věřit….