Jdi na obsah Jdi na menu
 


*Dařin slib

„Potřebuju ten meč.“, Daru seděla už asi popatnácté v posledním týdnu v Erenově chýšce.

„Chnm…. A co s ním budeš dělat?“, Eren se zatvářil trochu zklamaně, že se bude muset vzdát zbytků meče, i když jen na chvíli. Neblázni….vrátí se ti opravený…. To za to stojí!

„Pokusím se ho opravit….“

„To vím, ale jak?“

„Nějak to zvládnu.“

„Takže ty nevíš jak ho opravit a chceš, abych ti ho dal?“

„Přesně tak. Erene, jestli se bojíš, že bych ti podstrčila jiný, nemusíš se bát…. Vím, co pro tebe znamená…. Neudělala bych to. Kvůli tobě a kvůli svému svědomí.“

Eren se vděčně usmál. „Díky.“, podal jí úlomky meče pečlivě zabalené do obrovského hedvábného šátku. Vstal a zamířil k vyřezávané skříňce.

„Víš, Erene….“

„Co?“, otočil se v půli cesty, napůl našlápnutý na další krok.

„Nic….“, povzdechla si. Chtěla se zeptat na Rendena. Tížilo ji, že jí to neřekl, ale mnohem víc ji tížilo, že vůbec nevěděla, jak se budou chovat na bojišti, až budou stát bok po boku proti melinarům.

Eren se na ni povzbudivě pousmál. „Zvládnu to…. Neboj…. My všichni to zvládneme.“

„Pokud tomu věříš….“

„Věřím.“, pevně sevřel ruku s amuletem, který vytáhl ze skříňky.

Daru se otáčela k odchodu, když ji zastavil Erenův hlas. „Mohl bych tě o něco poprosit?“, zněl naléhavě, prosebně.

„O cokoli.“, usmála se.

„Až mi bude někdo kovat meč…. Nemyslím tréninkový, myslím ten do války…. Mohl by do jílce dát tohle?“, rozevřel dlaň s amuletem.

„Jistě…. Budou ti ho kovat už brzy…. Dám to Etutce, ať to zařídí….“

Eren se cítil zvláštně šťastně, ale i smutně, když si znovu lehal na přikrývky. Daru odešla a s ní i dvě jediné věci, které mu kdy připadaly důležité. Byl šťastný, protože jeho dřevěný meč se mu měl brzy vrátit opět v celku. A nešťastný, protože ho neměl u sebe. Ani svůj amulet. Věděl, že mu ho Daru zase přinese zasazený v meči, ale stejně mu chyběl pocit chladného kamene na kůži a pohled na modré žilkování.

Nemohl snést ten zvláštní pocit. Sebral meč a vyběhl na planinu. Vyhledal Narget a začali trénovat.

Daru hned po tom, co vyšla z Erenovy chýše zamířila k Etutině srubu hluboko do lesa. Cesta trvala několik hodin a nebyla snadná, ale Daru byla pevně odhodlaná. Kromě amuletu a meče nesla ještě slíbenou srnu. Musela pro ni jít až hluboko do lesa, přesto ji sehnala v docela krátkém čase.

Cestou přemýšlela o spoustě věcí. O způsobu, jakým chce Etutka meč opravit, o tom co bylo v kartách a o tom jak se asi Eren vypořádává se svou vnitřní nenávistí k Narget. Navenek se zdál v klidu, ale vlčice stejně věděla, že uvnitř něj to neuvěřitelně vře.

Díky těmto myšlenkám si ani neuvědomila, že už stojí u Etutčiných dveří.

„Pojď dál….“, ozvalo se, aniž by Daru cokoli udělala.

Vlčice zdráhavě vstoupila. Etutka seděla na růžovém koberečku, fialové vlasy měla svázané do dvou culíků vysoko na hlavě, na sobě měla černé korzetové šaty, které se od pasu volně spouštěly až na zem.

„A-ahoj….“

„Ahoj.“, usmála se Etutka.

„Mám tu ten meč. A Erenův amulet – chce ho vsadit do jílce, až mu budeš vyrábět meč a taky tu mám…. Srnu!“, Daru už poněkud uvolněněji postupovala blíž k Etutce. Ta se najednou zvedla, vzala si od vlčice balíček a košík a zamířila do vedlejší místnosti.

V ní stál uprostřed obrovský kotel, v němž nad ohněm bublala jakási tmavá polotuhá hmota. Vedle kotle leželo ještě cosi, připomínající zmenšeninu proutěného koštěte. Etutka si k tomu klekla a vzala z balíčku největší úlomek meče. Druhou rukou vzala košťátko, namočila ho do hmoty a tím pak úlomek potřela. Pevně k němu přitiskla další kousek.

Daru ji překvapeně sledovala. Pach té hmoty jí něco připomínal….připomínal jí les…. Stromy….

„Nechceš mi říct, že to slepuješ….“

„Přírodním lepidlem…. Smůlou!“, zazpívala Etutka do rytmu nějaké neznámé písničky, kterou si broukala.

„To je…. Šílené.“

„Šílené to jo, ale jediný způsob, jak to udělat.“

„Chnm….“, Daru dál pozorovala Etutku, jak postupně přilepuje i ty nejmenší kousíčky a znovu sestavuje meč do podoby k nerozeznání od originálu. Nakonec meč ještě celý přetřela smůlou. Pak se usmála na své dílko, položila ho na dvě polena a otočila se k vlčici. „Říkala jsi, že chtěl ještě něco.“

„Ano…. Ten amulet.“, hrábla do košíku a vytáhla z něj růžový kámen.

„Je krásný…. Předpokládám, že ho mám do jílce vložit v celku.“

„Pravděpodobně.“, mrkla na ni Daru. „Řekla bych, že rozlámaný bude k ničemu.“

„Dobrá. Hodlám ten meč vyrábět někdy v příštích dvou dnech. Donesu ti ho, až bude hotov. I s tím Nargetiným.“

„Děkuju Etutko.“, olízla jí nos a usmála se. „Tady máš ty svoje nudle.“

Etutka se taky usmála. „Splnila jsi svůj slib.“

„Jako kdybych měla na výběr!“, štěkavě se zasmála a usadila se v rohu místnosti. „Počkám, dokud to neuschne.“

„Jak si přeješ. Mezitím si můžeme dát třeba…. Ramen!“, obě se začaly smát.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář