*Cesta
Když se Renden ráno probral, zalila ho vlna nepopsatelné paniky. Hlavu měl plnou předtuch a otázek.
Rychle se oblékl, popadl batoh a vyběhl ze stanu. Rozhlédl se a šťastně si oddechl. Ostatní účastníci výpravy – pokud už vstali – teprve balili, chystali se nebo nakládali zásoby. Renden odhodil přecpaný batůžek na zem tam, kde zrovna stál nevnímaje rozhořčené pohledy několika procházejících tygrodlaků, kteří se o něj málem přerazili, sotva dopadl na zmrzlou zem.
Rozběhl se k Lanthen, aby jí pomohl s jídlem a vodou, které nesla doprostřed tábora, za účelem zvětšení hromady zavazadel různě se tam povalujících, ale něco v její tváři mu říkalo, že neměla dobrý spánek a jeho úsměv, podobající se výrazu tříletého dítka, které právě dostalo vysněnou hračku, by jí moc nepomohl. Tak se raději obrátil k Maningee, sebral jí vak s bylinkami a mastičkami a navršil ho na horu tvořící se v táboře. Obdařila ho nezvykle milým úsměvem.
„Myslíš, že to všechno pobereme?“, vyslovil směrem k ní otázku, která ho při pohledu na ten kopec nesmlouvavě lechtala na jazyku.
„Taky si tím nejsem jistá.“, přejela hromadu svýma chladnýma očima, otočila se na Rendena a znovu se usmála. „Ale máme tu pár silných mužů.“, mrkla na něj s vyzývavým výrazem.
„Ale já mám svůj batůžek!“, ohradil se a ukázal směrem k batohu, přes nějž se válel nějaký nešťastník, který setkání se zavazadlem neustál.
„Stejně z toho budeme brát sotva půlku. Zásoby zpátky seženeme tam Jediné, co potřebujeme je trocha jídla a vody. A nějaký dar pro Daru.“
„Dar….“, zopakoval Renden s myšlenkami volně vířícími hlavou.
Dar…. To slovo mu hučelo v uších, jakoby stál pod vodopádem. Najednou ho to napadlo.
„Dar! Musím přece něco dovést Erenovi!“, rozběhl se zpátky do stanu. Prohrabal všechny pokrývky i šuplíčky, prolezl každý centimetr svého příbytku, ale nemohl nic najít. Dar…. Přece musí něco existovat! Bezmocně se rozhlédl po stanu, zatočil se na místě a padl na přikrývky.
„Dar….“, otočil hlavu směrem do středu stanu a….
….tam to uviděl. Proč si toho nevšiml dřív!?
Vyskočil a doklopýtal k tomu, jak nejrychleji mu to nohy zamotané v peřinách dovolovaly. Napůl padal, když po tom natáhl ruku, ale stačil to sevřít v dlani těsně předtím, něž se skácel na zem, kde se začal hlasitě smát. Roztáhl prsty a pohlédl na to, co hledal. Byl to maličký dřevěný kroužek protkaný tmavou nitkou. Visely z něj nejrůznější korálky, vyrobené ze všemožných materiálů a spousty peříček. Malinký lapač snů. Přinesl si ho z domova, kde ho dlouho vyráběl pro svou sestru, ale nikdy jí ho nedal. Nestihl to.
Vyrazil ze stanu přímo ke svému batůžku. Doufal, že v něm ještě bude místo, ale nějak tušil, že už se tam dáreček nevejde. S obtížemi rozepnul popruhy, vmáčknul lapač mezi náhradní oblečení a knížku, ze které dostal za úkol se po cestě učit, ale věděl, že i jeho učitel stejně nepředpokládá, že ji vůbec vytáhne. Pousmál se a započal boj o opětovné zapnutí popruhů. Nakonec se mu to povedlo, a přestože si vůbec nebyl jistý, v jakém stavu je obsah batohu teď, byl na sebe hrdý.
Otočil se a zamžoural přes sluneční paprsky k hromadě ostatních batohů, kde se právě konalo generální třízení věcí na nutně potřebné a postradatelné. Jak sledoval vývoj čistky, rozléval se mu po tváři jemný úšklebek nad tím, jak každý prosazuje svou spoustu batohů, ale nést se mu to už nechce. Nakonec se zavazadla zredukovala na jednoho na každého cestujícího.
Rendenovi připadalo zvláštní, že ještě neviděl Karona. Rozhlédl se, marně. Zamířil k ostatním shromážděným, prodral se davem a pak pochopil, proč ho neviděl. Karon se krčil na zemi za hromadou batohů a vypadal doslova jako hromádka neštěstí.
Renden se k němu opatrně přiblížil. „Ahoj.“
Karon neodpověděl. Ani nezvedl hlavu. Jen seděl a civěl do země.
„Karone, jes….“, přerušil ho výkřik z druhé strany shromáždění a hluk šťouchání se mezi sebou, jak se všichni snažili sebrat si svou tašku. Proti jeho vůli ho odnesl proud těl. Vyráželo se. Ohlédl se, aby zjistil, jestli jde Karon taky, ale přes výšku několika mužů za ním vůbec nic neviděl. Všichni se kolem něj semkli. Jako ochranka…., pomyslel si, ale poslušně šlapal uprostřed průvodu.
Jediné dva směry, kam se mohl dívat byly do nebe a do země, ale to ho brzy omrzelo, tak šťouchl do postavy pochodující napravo od něj.
Osoba otočila hlavu, až jí tmavé, dlouhé vlasy zavlály kolem úzkého obličeje. To co předtím považoval za muže – nepochybně rytíře – na něj teď otočilo dívčí tvář s milým úsměvem. Meč u pasu se jí zakýval při dalším kroku.
„A-ahoj.“, vykoktal chlapec zaraženě.
„Ahoj.“, usmála se dívka nebo spíš žena. Vypadala hodně dospěle a výškou se vyrovnala ostatním mužům, ale rysy v tváři měla stále jemné. Dekolt se jí ztrácel pod vrstvami železa a látky, takže opravdu nešlo poznat, že je to žena, dokud člověk neviděl její tvář.
„Jak se jmenuješ?“, zeptal se Renden, když ze sebe setřásl počáteční šok.
„Eräthis.“, odpověděla žena stroze a znovu obrátila tvář na záda muže před ní.
„Odkdy berou mezi rytíře ženy, Eräthis?“, vyklopil už naprosto bez zábran.
„Od té doby, kdy mužů hodících se na post rytíře ubývá a od doby, kdy ženy ve zbroji dokážou to samé co muži.“
„Ach tak….“, Renden se usmál. Přestože Eräthis nemluvila zrovna otevřeně a její hlas zněl tvrdě, připadala mu milá a zajímavá povahově. Věděl, že se člověk v armádě změní. I když z ní musel každou informaci dlouze páčit, už se tolik nenudil. Cesta mu připadal mnohem rychlejší.
Dávno přestal vnímat čas, takže ho docela překvapilo, když nebe začala zalévat načervenalá záře zapadajícího slunce.
Ještě chvíli šli, než se průvod zastavil, uprostřed volného prostranství půl dne cesty od lesa. Hory byly ještě na dohled, ale když Renden usedal k ohništi na večeři, věděl, že ušli pořádný kus cesty, a že už ho za žádný následující den nečeká tak dlouhý úsek jako dnes.
Po večeři se položil na deku. I teď spal prakticky uprostřed. Zadíval se na hvězdy a pomyslně je pospojoval, až dostal Erenův obličej. Ohlédl se po ostatních. Doufal, že příští den půjde znovu vedle Eräthis. Doufal, že se rozmluví, že mu něco řekne. Doufal, že….
Ucítil ve vzduchu krásnou, pronikavou vůni malé žluté květinky Takové, kterou mu vždycky donesla jeho sestra, když se vrátila z louky. Úplně zapomněl na Karona. Cítil jen spalující touhu uvnitř svého těla. Touhu po vůni toho kvítku.
Uspávalo ho to. Utlumovalo smysly a mátlo mysl. Utápělo v hlubokém spánku a nadpozemsky krásných snech.