*Rendenův problém
„Co je s ním?“
„Prostě sebou najednou praštil před Karonovým stanem.“
„Jak to myslíš najednou?“
„Prostě najednou….“
„Rendene…. Rendene, probuď se…. Rendene!“
Renden slyšel spousty šeptajících hlasů, ale nebyl schopen otevřít oči. Chtěl, aby ty hlasy věděly, že je v pořádku, ale nemohl ani otevřít pusu.
„RENDENE!“, tento hlas poznával…. Byl to on…. Karon.
„Ehnm…. Jsem v pořádku“, vypravil ze sebe Renden se značnými potížemi.
„No konečně! Co se s tebou stalo?“, něčí ruka ho vytáhla do sedu a on se opřel o stěnu stanu. Ta samá ruka mu podala hrnek horkého čaje. Podíval se nahoru, aby zjistil kdo ho posadil a spatřil tvář ženy s jemnými rysy a tvrdýma, chladnýma očima.
„K-kdo jste?“
„To je naše léčitelka.“, ozvalo se za ženou. Renden naklonil hlavu, aby se podíval kdo to řekl.
„Ahoj, Karone!“, vesele se usmál, přestože se pořád cítil slabý.
„Ahoj. Díky, Maningeo…. Rád bych si s ním promluvil sám.“
„Dobrá, ale jen chvíli…. Ještě nemá dost sil.“, Maningea vyšla ze stanu v čele průvodu tygrodlaků v bílých pláštích.
Renden se otočil na Karona. „Proč tu všichni byli?“
„To je náš lékařský tým. Ale teď se budu ptát já.“, vypadal vážně. Jeho pohledu se nadalo odporovat, tak Renden jen přikývl, ale přesto měl ještě jednu otázku.
„Kde jsem?“
„V mém stanu. Ale k věci. Proč jsi sebou najednou švihnul? Byl jsi se mnou venku, smál ses a najednou jsi sebou praštil. Probudil ses až teď, po třech hodinách.“
Renden znovu pocítil nutkání říct Karonovi o těch myšlenkách. To s tím přece nemá nic společného! „Já nevím.“
„Dobrá…. A Rendene, nechceš mi něco říct?“
Musím mu to říct…. Musí to vědět….
„Víš…. Včera a dnes těsně předtím než jsem…. Omdlel? No prostě cítil jsem v hlavě…. Jakoby cizí myšlenky…. Já nevím co to bylo.“
„Cizí myšlenky?“, Karon vypadal opravdu překvapeně.
„Ano.“
„Nepoznal jsi náhodou ten hlas?“
„Já nevím! Zněl povědomě …. Ani nevím, jestli mi to řekl schválně….“
„Zeptám se Mykenu.“, tvářil se zamyšleně, vážně.
„Kdo je Mykenu?“
„Někdo jako Vědma tetka Etutka v mužském podání, řekl bych.“
„Vy znáte Etutku?“
„Samozřejmě! Poskytuje nám spojení s Mykenu a ten zprostředkovává informace z planiny Vlků našemu vládci.“
„Planiny Vlků?“
„To je místo našich spojenců…. Tam měl namířeno Eren. A tam se potkal s Narget.“
„Eren….? Musím ho vidět!“, Renden vyskočil tak rychle, že se polil horkým čajem a zamotala se mu hlava.
„Slibuju, že ho uvidíš!“
„Opravdu?“
„Ano. Ale ty lež. Musíš odpočívat!“, vyrazil ke dveřím.
„Karone! Chci Erena vidět ještě před válkou…. Ne, až na bojišti!“
„Slibuju, že to nějak zařídím.“, povzdechl si Karon, už zase na cestě ven.
„A Karone….“
„Ano?“, Karon se otočil na patě už ve vchodu.
„Vyřiď prosím vládci, že s ním chci mluvit…. A tomu léčitelskému týmu, že děkuju.
„Ano, pane.“, chvíli stál ve „dveřích“, kdyby si Renden ještě něco vymyslel.
„A promiň, že jsem ti zkazil oslavu. Je mi to líto.“
Karon se usmál. „To nevadí. Stejně jsem už neměl chuť oslavovat. Hlavně, že jsi v pořádku.“
„Kdy začneme s výcvikem?“
„Až se uzdravíš a až se vrátíš z planiny.“, vedle Karona se objevila Lanthen. „Už jsem to domluvila. Odjíždíš za tři dny. Léčitelský tým říkal, že do té doby už bys měl být v pořádku. A až se vrátíš, začneš se znovu učit a trénovat s Karonem. Než se uzdravíš dohodneme se, kdo s tebou pojede.“
„Děkuju, ale já chci jen Karona.“
„Pokud to bude možné pojede taky, ale rozhodně ne jen on. Jsi pro nás důležitý a pocestujeme přes nepřátelské území.“
„Když jsem šel sem, nikdo mě nehlídal!“, urazil se Renden.
„Můj milý Rendene, za ty měsíce co jsi tu se mnoho věcí změnilo. Nepřátelé zbrojí, brzy bude válka. I když nás pojede třicet nepočítám, že se vrátíme všichni.“
„Tak dobře, ale chci k tomu taky něco říct.“
„Pokusím se ti zařídit rozhovor s vládcem.“, usmála se.
„Díky.“, taky se usmál. Věděl, že má pravdu, že jí nemůže odporovat, tak jen přikývl a začal se věnovat zbytku svého čaje.
Karon nakonec zůstal. Když se Lanthen nabídla, že všechno domluví, získal čas být s Rendenem. Sledoval, jak Renden znovu usíná.