*Domov
K ránu dorazili na místo. Eren se rozhlédl po své rodné vesnici. Vypadala stejně jako dřív, jen dřevo na domech bylo mnohem víc nahnilé, uličky prázdné a zahrady zarostlé dávno nevytrhávaným plevelem.
Zpustlo to tady, pomyslel si Eren, zatímco pomalu postupoval Valeydem v obklíčení vlků. Stačilo by jen překročit oháňku jednoho z nich a zamířit rovnou k lékařskému domu. Ale neodvážil se. Pořád tu byla Etutka, kterou choval v posvátné úctě.
Ploužili se vesnicí. Nesnesitelné ticho. Ta prázdnota ulic vyvolávala hrůzu. Otočit se a utíkat. Ne. Jít dál, najít ji, pak odejít. Snad navždy.
I zvířata byla tiše, jakoby tu žádná ani nebyla. Ještě jednou zabočili. Stará budova sloužící jako nemocnice, teď už bez dveří. Vešel dovnitř. Chtělo to odvahu, ale povedlo se. Všude prázdno, jen v rohu ve stínu se krčila malá zhroucená postavička. Bledý obličej svítící ze tmy jako svíčka. Dvě kdysi krásné studánky očí potažené kalem. Vlasy zcuchané a špinavé. Vyhublé tělo bez prsou a boků. Špína všude a pach zvedající žaludek.
„Tomone!“, zakřičel Eren, když si konečně uvědomil, kdo ta postava je. Chtěl se k ní rozběhnout, ale něco mu v tom bránilo. Strach. Z okolí, z pustoty, z jejího vzhledu. Nakonec se přece jen donutil posunout pravou nohu před levou a to samé udělat i s druhou.
Nekonečně dlouho se takto prokousával těmi deseti metry, dělícími ho od dívky v rohu. I v jeho závratné rychlosti se mu podařilo zakopnout, takže poslední metry spíš letěl.
Ohlédl se. Spousta těl. Mrtví lidé, nepohřbení. Jak dlouho už tu takhle leží? Popadl Tomone do náruče. Neuvěřitelně zhubla. Byla jen kost, kůže a sotva pracující orgány. Žebra jí vystupovala, že by je spočítal i slepec, stehna jí splynula s koleny a lýtka s kotníky. Možná i kotníky byly širší. Mohla vážit sotva pětatřicet kilo!
Položil ji ke skupince vlků. Ještě lehce dýchala, ale netušil, jak dlouho dokáže její tělo vydržet. „Tomone, co se stalo?“, jen zavrtěla hlavou. Nedokázala ze sebe vypravit nic než chrčení. Převrátila se na bok a zvrátila žaludeční šťávy. Už nemá ani co zvracet…. „Ne-moc“, zamumlala nakonec mezi dávením. Nemoc. Nemoc? Mor! Všichni zemřeli. Jsou mrtví. Budeme muset spálit vesnici. Mou rodnou vesnici.
Tomone se otočila zpátky k němu. Zkřivila tvář v bolestném úsměvu, vystrašené oči se jí zableskly pod vrstvou kalu. Zemřela.
„Tomone!“, Eren začal plakat. Chtěl už být pryč. Chtěl odejít, zachránit ji a být s ní. Měl ji rád. Jak dlouho asi takhle trpěla? Zemřela mi v náruči. Vyhaslé oči, zubožené tělo…. Jak dlouho jen zvracela, místo aby do sebe něco dostala?
Eren jen vzdáleně cítil, jak ho čísi ruce popadly za ramena a odtáhly od mrtvé dívky.
„Už jí nepomůžeš.“, slyšel ten hlas jakoby zdálky. Snažil se vyprostit ze sevření těch neúprosných rukou, ale stisk jen zesílil. Cítil se, jakoby přišel o nejcennější věc na světě. Bratrova snoubenka. Všichni mrtví. Vystrašené oči. Těla kam se podíval. Umírající matka. Vyhublé tělo ve špinavém oblečení. Pusté ticho. Prázdnota uvnitř. Mučivá prázdnota. Další vyrvaná část duše. Ještě má Rendena. Samota. Tma všude. Zmatené myšlenky. Tupá rána do hlavy.
Otevřel oči. Jen trošičku. Oslnivé světlo. Stiskl víčka. Nevěděl kde je, ani co se děje. Nevzpomínal si na nic. Tma. Znovu otevřel oči, všechno viděl rozmazaně. Pod ním se míhala lesní stezka, nad ním koruny stromů. Visel na rameni povědomé ženy. Složité šaty…. Etutka! Kolem spousta vlků, vepředu Hoxev. Zakalené oči. Všichni jsou mrtví. Ztěžka ohnul paže v loktech, zvedl je a přitiskl si prsty na spánky. Mrtvá Tomone. Už si vzpomněl. Znovu ucítil na tváři slzu.
„O vesnici jsme se postarali.“ To znamená, že ji spálili, jak je jejich povinnost. „Je mi to líto. Nemohl jsi jí pomoct.“ Ale mohl. Mohl! Bledá tvář, zcuchané vlasy, potemnělé oči…. Kdybych neodcházel….
„Zemřel bys i ty.“, ozval se Hoxev, jako by mu četl myšlenky. „Nemohl jsi ji zachránit.“
Věděl to, ale nechtěl si to připustit. Poslední naděje. Bratrova snoubenka. Jak teď mají zvládnout válku bez třetího panovníka?
Došli na Planinu. Další tíživé ticho. Žádné přivítání nebo pozdrav. Jen Daru u ohně. „Narget je mrtvá.“, hlesla tiše, jakoby tišší hlas zmenšil dopad této zprávy.
Další rána. Nesnášel ji, ale stejně mu to vyrvalo možná už poslední kus duše. Kolik jí ještě zbývá? Už jen ta Rendenova část? Víc nemám?
Rozběhl se k chýši, sotva ho Etutka položila na zem. Byl to běh nerozdílný od opileckého. Stejně se tak cítil. Byl stejně na dně, stejně zoufalý, stejně zmožený životem, neustálou smrtí kolem něj – a to mu bylo teprve sedmnáct let! Měl dokonale roztrhanou duši. Pokud mu ještě nějaká zbyla. Neměl vůli. Nechtěl dál takhle žít, vidět další umírající tvory, většinou ty, na kterých mu záleželo nejvíc. Neměl rodinu, přátele, měl jen jediného člověka, kterého mu mohli vzít stejně snadno, jako misku po dojedené večeři. Ale Renden nebyl pitomá miska! Byl mnohem cennější. Bez něj by zemřel. Ztratil by i srdce, které mu dal.
„Tomone taky.“, oznámila Etutka. Daru mlčela. Co na to říct? Ani za odpověď jí nestála?! Vytáhl meč. Jak krásně se leskl. Krásně a zrádně. Zemřít. Ale co Renden? Renden, nerenden. Nedokážu takhle žít, ale ani to nedokážu skončit. Lehce pohladil růžový amulet žíhaný modrými říčkami. Jako její oči. Její oči potažené kalem. Vyhaslé a temné. Vyděšené přicházející smrtí a tím, co všechno viděly za hrůzy, jen během několika dní. Sevřel jílec a hluboce se nadechl. Nechtěl to udělat. Ruka se mu třásla pod vahou meče. Vzpomněl si na svou dýku. Tou by to šlo líp. Bůhví, kde teď je.
Sykl bolestí. Ani si neuvědomil, že zvolna spustil ruku s mečem a čepel lehce pohladila kůži na jeho zápěstí. Nebyla to hluboká rána. Krev. Úleva. Nekonečná úleva. Druhé zápěstí, tentokrát úmyslně. Krev stékala po předloktí a lehce skapávala do hlíny podlahy. Pocit, že už se nemusí nic řešit. Lehkost. A pak tma.
Další ostré světlo. A křik. Lehké, nadýchané obvazy na zápěstí. Všechno rozmazané s nádechem červené. Zase to těžké prázdno v hrudi. Kde je ta krásná, uvolňující bezstarostnost?
„Čeho sis myslel, že dosáhneš?!?!“, vyčítavý hlas. Co vlastně říkal?
„Potřebujeme tě! Přišli jsme o Narget i Tomone. Nemůžeme přijít i o tebe!“ Nechte mě být…. Krev…. Všude krev a zšedlé oči umírajícího.
Řezavá bolest v ruce. Nový obvaz, nová bolest. A to samé i s druhou rukou.
„Chtít se zabít kvůli holce…. Zvlášť s jeho orientací….“, nový hlas.
Nebyla to jen nějaká holka! Moje nejlepší kamarádka. Bratrova snoubenka. Vidět ji umírat…. Horší než najít ji mrtvou. Jak dlouho nic nejedla? Jak dlouho jen zvracela a čekala, až pro ni smrt přijde, jako pro ostatní?
Umřít. Jít za ní. Za nimi všemi.
Zavřel oči. Tma. Jen ty hlasy a bolest. Pak ticho a obraz svítící kůže v temném rohu nemocnice. Otřásl se.
Pojď se mnou, Rendene. Tvá sestra, má kamarádka. Pojď za nimi.
„Všechno se přestojí. Myslíš, že nám nikdo nezemřel? A snažili jsme se potom spáchat sebevraždu? Ne. Tak proč ty ano, přestože víš, jak jsi důležitý pro naše poslání? A v tvém věku…. Máš celý život před sebou.“
Život. Na co život, když v něm není jediná radost? Jen utrpení.
Tvrdá postel v jeho chýši. Pírka lapače nad hlavou. Tma. Proč se zatěžovat otevíráním očí? Stejně by byla tma. Dařin hlas, se ozýval jakoby z dálky. Šumění větru. Všechno tak intenzivní. Jako tehdy při polibku. Ale teď to bylo horší a ta bolest….
„Kašlu na poslání….“, zamumlal.
„Nemůžeš. Už jsi jednou přišel. Chápu, že-“
„Nic nechápeš!“, najednou otevřel oči. Stejně byla tma. „Nemůžete mě do ničeho nutit. Nechápeš mě. Neznáš můj život. Nikdo z vás!“
„Vím, že ti zemřelo mnoho blízkých lidí, ale pochop, že bez tebe nemáme šanci.“
„A bez Narget ano? A bez Rendena?“
„Narget…. Hodně se nám to zkomplikovalo. Věděli jsme, že možná jednou odejde. Proto jsme potřebovali Tomone. Bez obou máme mnohem menší naději, ale pořád je díky tobě a Rendenovi. Tak se prosím přestaň pokoušet zabít. Už kvůli tomu chlapci, když ti na ostatním nezáleží. Chraň jeho. Víš, jak se musí cítit? Přišel o sestru. Je na tom stejně jako ty. Pomyslel jsi vůbec na to, co by s ním udělala zpráva o tvé smrti? Stačí, že viděl zemřít ji. Nemyslel jsi na něj, když sis řezal žíly, že ne?“
„Myslel! Chtěl jsem, aby šel se mnou. Tam nám bude líp. Chci být s ním. Slíbil jsem mu to….“, z křiku přesel k tichému mumlání s pohledem sklopeným k temnotě přikrývek.
„A napadlo tě, že on třeba chce žít dál?“
Ucítil slzy. Tak známé společnice ve chvílích nesnesitelného smutku a strachu. Slané krůpěje na tvářích. Prý zjemňující pleť. A jaký je z toho užitek? Když už není nikdo, koho by to zajímalo. Někdo je! Renden! Renden…. Toho tak bude zajímat, jak jemnou mám pleť. Bude nešťastný, že jsem plakal. Pleť, nepleť. Miluju ho. Slyšíš, Rendene?! Miluju tě! A ochráním tě. Vždy tě budu chránit.
Zavřel oči. Znovu tma – je vůbec temnější než ta s otevřenýma očima? Ticho. Daru je pryč. Jemné obvazy. Lapač nad hlavou a smutek uvnitř. Deprese, úzkost. Co dál? Co bude dál? Výcvik, válka, smrt. Co když tam zemřu? Co když ho neuchráním. Ach, Rendene. Musím to dokázat. Dokážu ti, jak moc tě miluju. Jeden jediný polibek a žíly by byly v pořádku. Kdybys tu byl. Utěšil bys mě. Nikdy bych to neudělal. Ale ty jsi pryč. Daleko. Jedno objetí. Vědět, že nejsem sám. Promiň. Už nikdy se o to nepokusím. Jednou zemřeme spolu. Lásko.