*U Etutky
„Renden? Pán šelem z pohoří Chalitenpi?“, Daru seděla před Vědmou Etutkou a nemohla uvěřit tomu, co slyší.
Etutka přikývla. „Přesně ten. Potkali se na cestě sem. Eren zhruba věděl, kam má jít, ale ten bláznivý chudáček se motal po kraji už dlouho a naprosto netušil kudy. A když potkal našeho Erena, přidal se k němu. Trénovali spolu a docela se sblížili. Šli podél Anken, jak měli a na kraji lesa se rozdělili. Renden zamířil do hor a Eren k nám. Eren si svou lásku k němu uvědomil docela brzo, ale pochybuju, že chudinka Renden vůbec tuší, že ho taky miluje. Myslím, že tohle je to pouto z mé věštby.“, Etutka seděla na růžovém koberečku, před sebou měla rozložených nejmíň třicet balíčků karet a teď zrovna vykládala, co vidí v těch vypovídajících o lásce.
„Tak tohle je to pouto…. Chtěla jsem ho na to připravit a on si to pouto zatím vytvořil sám….“
„I to mu bylo dané. A neptej se, proč jsem ti to neřekla. Sama jsem to nevěděla. Karty mi to říkají až teď. Předtím mi to nechtěly ukázat.“
Daru přikývla. „A co Narget? Nemyslím její lásku, ale to jak se teď cítí. A jak se bude cítit, až začne válka.“
Etutka shrnula vyložené karty na hromádku, vzala jiný balíček a znovu ho rozprostřela. „Narget. Pořád je jí líto to, co se stalo. Z toho, že je náš milý Eren na kluky, se už vzpamatovala a teď s ním vychází jako dobrá kamarádka. Ale je to jen z její strany. On ji začíná nesnášet, ale ani neví proč. O válce mi to nechce nic říct…. Jen, že jí nebude nejlíp, ale to by asi nebylo nikomu.“
„Díky, Etutko.“, Daru se pomalu zvedla.
„Nespěchej. Tebe taky nečeká nic příjemného. S těmi dvěma bude ještě hodně starostí. Zvládneš to, ale nebude to jednoduché.“
„Už teď to jednoduché není, a jestli je pravda to, co říkáš…. Bude to děs.“, povzdechla si Daru.
„Tomu věř.“, usmála se Etutka a pomalu shrnula karty do balíčku, když jí Daru položila packu na ruku a polštářek její tlapičky se jemně otřel o Etutčiny fialové nehty.
Daru přesunula svou tlapu na jeden z balíčků a sejmula horní kartu. Byla na ní vysoká věž. „Nové začátky….“, odfrkla si.
Ve chvíli, kdy Daru kartu pustila a ona se začala volně snášet na kobereček, se Etutce zlověstně rozzářily oči, její dlouhé vlasy začaly poletovat jakoby v prudkém větru a fialové složitě šité šaty se spoustou stužek, volných proužků látky a cingrlátek je následovaly. „Nikdy, nikdy mi nesahej na karty!“, zahřímala až šíleným hlasem.
„P-promiň.“, vlčice ucukla trochu vyděšená vzhledem své kamarádky.
„V pořádku. Ale už si to zapamatuj. Říkám ti to pokaždé.“, usmála se, když jí konečně přestaly povlávat vlasy.
„Zapamatuju. Mimochodem neviděla jsi někde mého syna?“
Etutka znovu rozprostřela balíček a cingrlátka se jí rozezněla nejrůznějšími tóny, když mrštným pohybem vytahovala karty a rozmisťovala je podle přesných pravidel, které znala jen ona. „Vypravil se na jih k říši lidí. Říct jim o válce, ale nemyslím, že zrovna tam mají problém s neinformovaností. Ta jeho výprava bude minimálně na to, že jim dá jistotu naší pomoci. A naději ve zprávě o příchodu Erena. To by jim mělo pomoct alespoň morálně.“
„Znovu ti děkuji, Etutko.“, Daru potlačila tendenci opět hrábnout po kartě.
„Opravdu nemáš zač. Víš, že můžeš přijít kdykoli budeš potřebovat.“
„Teď potřebuju nějak zpracovat tu informaci o Erenově příteli.“
„Tak to se ještě posaď.“, Vědma natáhla ruku za sebe a podala Daru hrnek horkého ovocného čaje a misku nudlí.
„To by ti mělo pomoct.“, mrkla na ni, „Mně ramen a čaj pomůže vždycky. Jen to budeš muset jíst bez hůlek.“
„Poradím si.“, ušklíbla se vlčice a napila se čaje, až si trochu opařila jazyk a za účelem zchlazení zhltla ještě horké nudle. „Uh…. Nějak to pálí.“
„Je to právě uvařené…. Přece ti nebudu dávat pořád jen studený čaj a ještě studenější ramen!“, zahihňala se, „Ale dnes jsem asi měla….“, zamumlala si pro sebe.
„Jo, Etutko….?“, začala Daru po další dávce čaje a nudlí.
„Hnm?“
„Nevíš jak spravit dřevěný meč, který praskl?“
„Vím. Hodit do ohně.“, pousmála se.
„Ty víš, co myslím. Je to ten, co dostal od Rendena. Záleží mu na něm. Měla jsi vidět jeho výraz, když ho uviděl rozlámaný. Slíbila jsem mu, že na něco přijdu.“, vysvětlila Daru zarmouceně.
„Nemáš slibovat, co nemůžeš splnit. Teď si na něco přijď sama. Ty sis to uvařila….“
„….ty si to sníš, já vím. Jen potřebuju radu. Prosím.“
„Pomohla bych ti, ale opravdu nevím.“
„Etutko….“
Etutka se zamyslela. „Zkusím na něco přijít, ale jestli se mi to povede, seženeš mi srnu. A budu potřebovat ten meč.“
„Jsi moje zlato!“, rozzářila se Daru a objala Etutku.
„Seženeš mi srnu?“
„Třeba celé stádo!“
„Dobrá. Beru tě za slovo!“
Daru se ušklíbla. „Slibuju.“