*Narozeniny
Chlapec se otočil. Zmateně se rozhlížel po původu té věty. Věděl, že se mu to jen nezdálo, že to opravdu někdo řekl – nebo si to spíš pomyslel. Věděl, že to bylo mířené jemu a že v tom byly city. Jen nevěděl, kdo to byl.
Zatřásl hlavou a rozběhl se dál za Karonem.
Než dorazili do tábora, na nebi se mezi lehkými mraky skvěly první hvězdy. Nechtělo se jim loučit, ale chápali, že je příští den čeká dost práce a oni musí být vyspaní.
Renden ještě dlouhou chvíli po tom, co odešel k sobě do stanu a švihl sebou na pokrývky, přemýšlel o tom, co mu řekl Karon. Připadalo mu zvláštní, že někdo tak otevřený a přátelský býval zlodějíček a vlastně žádné přátele neměl. Možná vlastně právě proto je teď tak milý. Zase si vzpomněl na rodinu, Erena a svůj příchod. Přehrával si všechny vzpomínky, co měl od dětství až do dnešního dne. Pocítil nutkání zase někam zmizet, ale únava ho překonávala, tak se jen převalil na bok a čekal, až mu spánek zaťuká na okénko mysli.
Brzy ráno Rendena probudil hluk před sousedním stanem. Snažil se svůj mozek donutit vzpomenout si, kde vlastně je a co se děje, ale na druhou otázku si odpovědět nedokázal.
Rozespale vykoukl ze stanu a to, co spatřil, ho málem sklátilo. Před sousedním stanem stál houf tygrodlaků s plátěnými čepičkami, všichni byli vysmátí a troubili na zmrzlá stébla trávy. Renden na to koukal jako zkamenělý, ale zima se mu drala pod kůži, tak raději vlezl zpátky do stanu, teple se oblékl a teprve potom vyšel ven, zjistit, co se děje.
Zabralo mu řádnou chvíli, než se prodral zástupem postav s čepičkami. Když se mu to povedlo, málem sebou praštil znova. Stál tam Karon ve směšném oblečku. Vypadal vesele, a jakmile spatřil Rendena, na tváři se mu roztáhl ještě větší úsměv.
„Ehm… Karone, co se to děje?“, odvážil se zeptat Renden.
„Mám narozeniny přece! Dvacet sedm let.“, rozzářil se hrdě oslavenec.
„Jo…. Aha…. Jasně…. Počkat – neřekl jsi mi, že taky slavíte narozeniny a vůbec, že je máš dnes!“
„Narozeniny se slaví všude, a kdy je mám, ses neptal.“, použil Karon starou výmluvu.
„Nenapadlo mě se zeptat. Vždyť nemám ani dárek!“
„To vůbec nevadí. Stačí, že jsi tady.“, usmál se.
Renden se taky usmál. Měl v plánu říct mu o tom hlasu, ale chápal, že teď není vhodná příležitost, ale proč mu proboha včera neřekl, že má narozeniny?!?!
Rozhodl se na to nemyslet, s malinko nuceným úsměvem přijal čepičku - byla mu trochu velká a padala mu do čela – a zmrzlou trávu, a přestože ho z ní zábly ruce, troubil na ni s ostatními.
Karon se jen upřímně usmíval a přijímal dary od těch, co mu nějaké donesly.
Celé dopoledne se neslo v rytmu oslav a troubení na trávu. Karon za velkého potlesku sfouknul svíčky stojící v řadě před ním, tvořící linii mezi oslavencem a gratulanty. Byla to tradice. Napřed se předaly dary a troubilo se na počest, ale nikdo nesměl svíčky překročit. Až teprve když oslavenec všechny sfoukl, dal tím oficiálně najevo, že zve ostatní k oslavám.
V poledne pak začalo rozbalování dárků. Všechny do jednoho, ať byly od kohokoli, byly zabalené v nahnědlé lněné látce.
Karon s úsměvem rozbalil první balíček z nejmíň třiceti. Ukrýval nové teplé rukavice. V druhém se skrýval nůž na bylinky. Ostatní balíčky obsahovaly předměty jako dlouhý úzký meč, vlastnoručně vyrobené přání, nebo misku na čaj. Posel rozbaloval další a další, až se dostal k balíčku ve tvaru válce. Chvíli ho jen převaloval v ruce až…. Narazil na pečeť vládnoucí rodiny. Rozechvělými prsty rozvázal špagát, kterým byl balíček převázán. Podle pečetě věděl, že mu to tu nechal bývalý vládce, než zemřel, ale on to dostal až teď.
Všichni ho napjatě pozorovali, když z balíčku vytahoval svitek, roztahoval ho a četl. Renden sedící nejblíž mohl pozorovat měnící se výraz v jeho tváři. Chvíli byl strnulý, pak nadšený, zmatený a nakonec překvapený. Karon sroloval svitek a beze slova, doprovázen mumláním a nechápavými pohledy, odešel do svého stanu.
Renden se rozhlédl po ostatních a rozběhl se za ním. Dohonil ho až u plátna překrývajícího vchod do obydlí.
„Karone co tam bylo?“
Karon si sedl na zem do sněhu a zavrtal pohled do svých bot, čmárajíce nesmyslné tvary do sněhu. „Byl to můj otec…. Minulý vládce. Ten co odešel a ten co mě sem přivedl…. Byl můj otec.“
Renden mu obtočil paži kolem ramen. „Ale…. To je přece skvělý ne?“, Karonův výraz mu napověděl, že tohle říkat neměl.
„Ne to není skvělý.“
„Eh…. Karone…. Já…. Promiň…. Omlouvám se…. Nechtěl jsem to říct.“
„Já vím….“, Karon se pousmál. „Dal mi plné právo učit tě, až sem přijdeš. Píše: ´A až dorazí ten, co dorazit má – „to jsi ty“ – vyzvedni ho mezi horami a doveď sem. Tady se rozdělí učitelé. Určitě tě do výběru nezařadí, s tím musíš počítat, ale pokud o to bude stát, pomáhej mu s učením a přiuč ho tomu, čemu se učit chce. Až dospěje, chci, abys to byl právě ty, kdo mu ukáže Sousoší. Opatruj se můj synu a dej na Něj pozor. Víš, jak je pro nás všechny důležitý. Tvůj milující otec Niobin´ “
Renden ho objal. Byl nesmírně šťastný. „Takže, dorazil jsem už dávno, chci, abys mě učil a….“, pro jistotu ztišil hlas, přestože je nikdo slyšet nemohl, „sousoší už si mi ukázal. Ale chci ho vidět znovu, až budu dospělý.“, usmál se tak krásně, jako už dlouho ne. Takovým tím nakažlivým úsměvem, kterým všechny odrovná. Tím úsměvem, po kterém pookřeje i to nejchladnější srdce. Tím úsměvem, který měl Karon moc rád, protože jen tenhle úsměv u Rendena znamenal opravdové štěstí. Tím úsměvem, který Eren miloval na Rendenovi nejvíc.
A pak to Renden ucítil znovu. Cizí myšlenku ve své hlavě. Jsi tak krásný….
Najednou se Rendenovi podlomila kolena a on se skácel přímo Karonovy do náruče.