Jdi na obsah Jdi na menu
 


*Čas

Ráno, hned po snídani, ke které je Yolet donutil - konala se v přítomnosti všech zvířat obývajících palác - vyrazili na jih, aby navštívili ještě lidského krále.

První část cesty zvládli poměrně rychle, ale jakmile se začali přibližovat k jižní polovině, zpomalovali. Nejen kvůli únavě po celodenním pochodu, ale i kvůli stále houstnoucímu roští, které jižní lesy doslova zaplavovalo.

Karon stále čekal na příležitost promluvit si s Erenem, ale ten se od Rendena nevzdálil ani na krok. Posel začal uvažovat, jestli je vůbec nutné mu to říkat, ale kvůli Eräthis, která po něm celý den netrpělivě pokukovala, se rozhodl raději s Erenem promluvit.

Poprvé zastavili až ve chvíli, kdy mezi stromy přestalo prostupovat světlo. Utábořili se nedaleko místa, kde se říčka Anken stáčela na jih. Renden si znovu zabral stan s Erenem. Nikdo už se ani nesnažil protestovat. Byli vyvolení, měli hlavní slovo.

Eräthis se chopila přípravy večeře. Karon ji zamyšleně pozoroval, ale zdálo se, že ji samotnou nevnímá. Eren s Rendenem se usadili kousek vedle, kam dopadal stín stromů. Nikdo tam na ně nemohl vidět. Nebo si to aspoň mysleli.

Eren cítil, že od chvíle kdy se spolu koupali jsou si ještě bližší. Nechápal, proč je k sobě tak silně připoutalo zrovna tohle. V jejich vztahu to v podstatě nic neznamenalo. Milovali jeden druhého a tak by to bylo, i kdyby se to v řece nestalo.

Renden ho nedočkavě políbil, čímž přetrhl tok Erenových myšlenek. Elf se usmál. Přitáhl si Rendenovo tělo ke svému a pevně ho objal. Proč něco říkat? Slova se dají vyslovit i bez citu. Zamyslel se. Jak nejlépe dokázat lásku?

„O čem přemýšlíš?“, usmál se Renden a zašmátral mu rukou pod košilí.

„Jak ti ukázat jak moc tě miluju.“, odvětil Eren a spoutal Rendenova zapěstí ve svých dlaních. „Od té doby, co jsme se koupali jsi nějak přítulný.“

Renden se ušklíbl, když ho Eren vzal do náruče a odnesl několik metrů dál do lesa, kde ho opřel o strom a začal ho líbat.

„To víš. Byl to zážitek.“

„Třeba ho někdy zopakujeme, ale asi už to nebude v řece.“, znovu ho chtivě políbil.

Renden se odtáhl. „Myslíš, že to stihneme?“, zamumlal s hlavou sklopenou na stranu.

„To myslíš vážně? Samozřejmě, že to stihneme! Proč bychom to neměli stihnout?“, Eren ho chytil za bradu a donutil ho podívat se mu do očí. Renden uhnul pohledem někam ke svým botám. Pak k němu znovu upřel pevný pohled.

„Erene, nebuď naivní. Bude válka. Může se nám něco stát. Můžeme zemřít. Nikde není dáno, že přežijeme. Nemáme tolik času.“

Eren nevěděl, co říct. Byla to pravda. Tvrdá, bolestná, ale nedalo se před ní utíkat. „Já vím. Já to vím! Ale nechci se tím teď trápit. Proč to řešit tak dopředu? Ještě nějaký čas máme a ten si nemusíme krátit přemýšlením o tom, co přijde. Chci být s tebou dokud nám to je dovoleno. Já.... nechci myslet na to, že můžeme být rozděleni už navždy, dokud tě mám tak blízko.“

Renden si povzdechl. „Může to přijít už brzy.“, zašeptal. „Pojď zpátky.“, vysmekl se z Erenova zoufalého sevření a odešel. Ani se neohlédl. Eren se za ním díval, dokud mu nezmizel z dohledu. Pak se taky vydal do tábora.

Všichni seděli u ohně a večeřeli, Renden se posadil kousek stranou. S utrápeným výrazem koukal do misky s polévkou. Eren se ani neobtěžoval si ji brát. Vklouzl přímo do stanu.

„Mohu rušit?“, za ním se ve vstupním otvoru příbytku objevila Karonova hlava. „Chci ti jen říct, dávej na něj větší pozor než dřív.“

Než se Eren stihl zeptat, jak to myslí, byl už Karon pryč. Unaveně, smutně si povzdechl a uložil se do přikrývek.

Ráno se probudil s Rendenovou rukou kolem pasu. Jemně ji ze sebe sundal a vylezl ze stanu. Kručelo mu v žaludku. Nad ohněm našel zbytek studené polévky od večeře. S neuvěřitelnou chutí se do ní pustil.

„Chutná?“, ozval se za ním dívčí hlas. Chvíli na to se vedle něj usadila rozespalá, rozcuchaná Eräthis. Vypadala posmutněle.

„Mám hlad.“, vysvětlil Eren. Během několika minut vyjedl celý kotlík, přestože vychladlá už polévka moc dobrá nebyla.

„Nedivím se, když jsi šel spát bez večeře. Co se vůbec stalo? Objímali jste se tady s Rendenem, jako čerstvě zamilovaní a chvíli na to jste se chovali jak dvacet let po svatbě.“, Eräthis se v duchu pochválila za to přirovnání. Tak trochu se v přirovnáních vyžívala.

Eren si povzdechl. „Víš, nepohodli jsme se. Kvůli válce. Bude už brzy, že?“

Eräthis se na něj soucitně podívala. Bylo jí ho líto. Měli tak málo času a tak velkou pravděpodobnost, že nepřežijí, přestože se všichni snažili je chránit a byla si jistá, že se budou snažit až do konce. „Ano. Už brzy.“, odpověděla po pravdě. Jinou možnost neměla. Lhát mu by bylo zbytečné. Byl dost starý na to, aby si to uvědomil sám, i kdyby mu to neřekla.

„Víš, Eräthis, miluju ho.“, otočil na ni zkroušený pohled, když odložil prázdnou nádobu na zem. „Chtěl jsem s ním být šťastný aspoň dokud můžeme být spolu, ale asi to nedokážeme. Myslel jsem si, že čím blíž válka bude, tím si budeme bližší. Spíš nás to rozděluje.“

Rytířka ho jemně chytla za ruku a podhledem se ujistila, že mu to nevadí. „Zkus ho pochopit, Erene. Je mladý. Bojí se, že umře, nebo že umřeš ty. Miluje tě, nechce tě ztratit, tak se na tu možnost připravuje, jak umí. A hodně dopředu. Zamysli se, ty se nebojíš o svůj nebo jeho život?“

Eren provinile uhnul pohledem. Najednou si připadal jako hrozný sobec. „Bojím. Právě proto chci teď být co nejvíc s ním a nestarat se o válku, dokud není.“

„Ale ona je, Erene. Je nebo brzy bude. Může začít už dnes, může začít zítra, to nikdo neví. Měl bys teď být s ním. Nemarni ten zbývající čas. Moc už ho není a každá minuta je drahá.“, postrčila ho směrem k jeho stanu.

Eren jí věnoval vděčný úsměv. „Děkuju, Eräthis.“

„To nestojí za řeč. Musí být krásné být zamilovaný.“

Eren jen přikývl a zmizel ve stanu. Přitiskl se k probouzejícímu se Rendenovi. „Spi, lásko, je ještě brzy.“, políbil ho a začal mu přeplétat cop. Na konec mu znovu přivázal stuhu.

Renden se rozespale usmál. „Miluju tě. Ať řekneš nebo uděláš cokoli, ať já řeknu cokoli, miluju tě.“, unaveně natáhl ruku, aby ho objal kolem krku a přitiskl rty k jeho. Pak nechal hlavu s jemným žuchnutím spadnout zpátky do kožešin.

Eren se tomu tiše zasmál. Složil své vyčerpané tělo vedle Rendenova. Nemohl znovu usnout. Sledoval toho chlapce se zbožňujícím výrazem na tváři. Přejížděl pohledem každý kousek jeho perfektní postavy. Od jemných rtů, přes pravidelnými nádechy se dmoucí hrudník, až po hubené, bledé nohy. Hrál si s jeho dlouhou afinou a v hlavě mu vířila slova, která mu Renden řekl po koupání, když se ho ptal, co s ní udělají. Byli tak šťastní. Pak si vzpomněl na rozhovor v lese. O válce a o tom, jak málo mají času. Souhlasil snad Renden v té řece jen proto, že můžeme umřít?, napadlo ho, ale hned si za tu myšlenku vynadal.

Pohladil ho po tváři. Pamatoval doby, kdy měl Renden téměř dětskou pokožku a jeho obličej nebrázdila jediná utrápená vráska. Teď měl pleť o poznání hrubší. Zdrsnělou tréninkovými boji a obavami, přesto to byl pořád on. Ten bláznivý chlapec, který se snažil zapálit mokrá dřívka. Ten, který mu ukradl básničku. Ten, od kterého dostal dřevěný meč. Nesl si ho s sebou. Připnutý jedním řemínkem k batohu.

Položil si hlavu na Rendenovo svalnaté rameno. Byl bláznivý, ale už nepotřeboval pořád chránit. Dokázal se o sebe postarat sám. Ostatní ho ale brali pořád jako dítě. Jen Eren pocítil tu velkou změnu na svém příteli.

Objal Rendena kolem pasu. Začaly mu klesat víčka. Vdechl omamnou vůni Rendenových vlasů a vůbec jeho těla a spokojeně usnul. Byl mu tak blízko, jak si teď mohl přát. Nebylo nic. Jen oni dva spolu v jejich stanu a sny o tom, jaké by to bylo, nebýt války. Nepoznali by se, ale kdyby přece jen ano, co všechno by spolu mohli zažít. Třeba zažijeme…. Nikde není dáno, že přežijeme, ale ani že zemřeme….

Spal sotva dvě hodiny – nebo mu to tak alespoň připadalo - , když otvorem prokoukla Kymeieho hlava a následně ruka, aby je oba vytrhla ze šťastného spánku.

„Vstávat, vyvolení, musíme jít dál. Cesta je dlouhá a my nemáme moc času.“, zatřásl s nimi a nepřestal, dokud otrávení z toho, že je někdo budí z tak krásného snu nezamručeli v odpověď, že už přece jdou.

Rozespale se vykolíbali ze stanu. Pobavilo je, že všichni ostatní, kromě Kymeie vypadají úplně stejně. Zase se drželi za ruce. Eren s úsměvem mrknul na Eräthis a pak pod záminkou, že se jdou umýt odtáhl Rendena do lesa.

„Sedni si.“, vyzval ho, když zmizeli skupině z dohledu.

„Cože?“, Renden si ospale protíral oko.

„Sedni si.“, zopakoval Eren.

„C-co? Proč?“, zívl Renden a upřel na Erena nechápavý pohled.

„Chci se ti omluvit za to, co jsem všechno řekl, a protože s tebou chci být už napořád – nebo aspoň napořád dokud budeme moct – mám…. Pro tebe takovou nabídku.“

„Hmm?“, jakoby se probral, když uslyšel slovo nabídka. „Jakou?“

„Rendene, totiž, vezmeš si mě?“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář