kniha první

Zatáhlo se. Na nebi se objevily bouřkové mraky, jakoby příroda chtěla vyjádřit pocity všech tvorů, chystajících se k bitvě.

Vstali ještě před svítáním. Eren usnul až hodně pozdě, takže mu všechny síly sebralo jen vyhrabat se z postele, ale hnala ho představa začínající války.

Dlouho do noci přemýšlel o svém životě. O krásných chvílích s rodinou a Tomone, jak o ně všechny přišel, o půl roce kdy mohl Rendena bez zábran milovat a o tom, že všechno může skončit jediným protivníkovým úderem. Rozplakal se, ale snažil se to tlumit. Věděl, že vedle něj spí Renden. Zase vypadal tak roztomile s vlasy rozhozenými po polštáři z batohu a nahých ramennou. Eren si musel zakrýt tvář přikrývkami, aby ho svým pláčem nevzbudil. Nechtěl ho ztratit. Nechtěl bojovat. Chtěl být obyčejný člověk.

Kymei je hnal severozápadně k pustině Jarytel. Moc času nezbývalo. Všichni to věděli. S vážným výrazem běželi do války a zastavili, jen když už někdo opravdu nemohl. Erenovi připadalo skoro vtipné, jak se ženou do bitvy. Zasmál by se, kdyby se do ní nevrhal taky. Takhle jen tiše utíkal vedle Rendena, obklopen spolu s ním rytíři.

Na okraji pustiny na ně čekala skupina vlků. Odtáhli Erena tak rychle, že se sotva stačil dotknout Rendenovy paže v tichém, spěšném rozloučení.

Rendena odvedli tygrodlaci. Skryli ho do stanu, aby na něj navlékli všemožné brnění, helmy, štíty a co se našlo. Skoro se v tom nemohl pohnout. Nechápal Eräthis. Chodila takto celé dny. Odmítl všechno, kromě kroužkového brnění a helmy. Sotva si připnul Nargetin meč ke koženému opasku, ozvalo se venku troubení, značící první útok melinarů. Nechápal význam noční bitvy, když stejně všude plály ohně, ale neměl čas se nad tím pozastavovat. Vyběhl ven a přidal se ke stejně oděnému Erenovi.

Eren byl troubení i docela vděčný. Hrozil se ho, ale aspoň ten zvuk přetrhl nekonečný proud zkoušení si různých přileb. Vyšel ze stanu v té, kterou mu Hoxew posadil na hlavu jako poslední. Byla mu trochu malá, ale na vybírání už nebyl čas.

Pousmál se, když uviděl Rendena, jak za ním hrdě kráčí. Nebo alespoň vypadal hradě, dokud si Eren nevšiml jeho výrazu. Byl vyděšený, zračilo se v něm, že neví, co má čekat.

Eren ho povzbudivě chytil za ruku. „Zvládneme to.“, zašeptal. Renden přikývl a nechal se naposledy před začátkem války políbit – poprvé za celý den. Pak už spolu spěchali do přední linie, kde bylo jejich místo.

Neměla to být moc taktizovaná bitva, jak Eren pochopil už od pohledu. Čekalo se spíš, že do sebe jen naběhnou a budou se navzájem zabíjet. V posledních řadách si všiml elfů. Takže lidé ani nepřijdou…., odtušil. Zaplavila ho další vlna nenávisti ke králi. Jen je využil.

Vrhl pátravý pohled na Rendena, když se před nimi začala objevovat první řada melinarů. Typoval, že jich bude přibližně stejně jako jich, takže výsledek bude záležet jen na taktice, která se neočekává, a schopnostech a vybavení vojáků.

Znovu se podíval na Rendenovu jemnou tvář, na níž teď zářil krvelačný, pomstychtivý výraz. Musel mu sevřít ruku, kterou už měl položenou na jílci meče, aby nic nepokazil. Teď se nesmělo spěchat. Museli napřed zjistit, proti jak velké armádě stojí.

Renden ho obdařil uklidňujícím pohledem. „Miluju tě.“, v očích měl odhodlání. „Ať se stane cokoli, budu vždy s tebou.“

Eren se vděčně usmál. Na povel spolu s ostatními vytasil meč, jehož čepel se chladně zableskla v zapadajícím slunci. Ze všech stran se ozval bojovný pokřik. V některém byla ukryta slova, odněkud to byl jen řev. Renden se přidal s větou: „Za Narget, mou dvakrát ztracenou sestru!“ Eren vykřikl jméno svého bratra a otce.

Vrhli se vpřed. Obě nespočetně velké, rozlehlé armády do sebe naletěly, jako mořský proud a řeka ústící do něj. Začala řež. Nikdo netušil, kdy skončí a nikdo se neodvažoval ani doufat, že to bude brzy.

Eren se rozhlédl. Renden se mu o několik metrů vzdálil. Vykřikl jeho směrem, ale pochyboval, že by ho Renden v tom rámusu na sebe dopadajících čepelí, vůbec slyšel. Probíjel si k němu cestu, zanechávaje za sebou mrtvé. Ani nevěděl, koho bije. Jen sekl nebo bodnul a posunul se zase o krok dál. Nic nevnímal. Hlavu měl úplně prázdnou. Potřeboval jen být co nejdřív u Rendena, aby ho mohl chránit a pomáhat mu. Ne, že by měl Renden s melinary problém. Nechtěl ho prostě pustit z dohledu. Připadalo mu až zvláštní, že dokáže nad ničím nepřemýšlet. Jen mechanicky pohybovat pažemi, aby přežil ještě o minutu déle.

Trvalo to celou věčnost. Bojovali teprve několik hodin, ale pro ně to bylo jako několik dní. Muselo snad každou chvíli svítat. Připojili se ke skupině elfů. Pořád se drželi u sebe. Na šatech jim zasychala krev jejich i soupeřů a na zemi se mísila melinaří s vlčí, tygrodlačí i elfskou.

Eren letmo přelétl bojiště pohledem. Nedalo se přesně určit, jaké ztráty která strana utrpěla. Všiml si Daru a Etutky, které bok po boku stály proti protivníkům. Jinde bojovali rytíři s Karonem a přímo naproti nim zrovna sťal svým krátkým mečem jednoho z melinarů ten lidský chlapec. Byl tam zmatek. Boje probíhaly po skupinkách všude po pustině. Nedokázal odhadnout, jak dlouho už se válčí.

„Pojďte za mnou.“, jeden z elfů, ke kterým se přidali je odvedl do jejich stanu, zatímco druhý zastoupil na místě toho kluka a třetí ho kryl, když postupoval  za nimi.

„Musíte si odpočinout, my to zatím zvládneme.“, elf všechny tři postrčil do stanu a spěšně se vrátil na bojiště.

Eren se zadíval na toho hocha. „Jak ses sem dostal?“, zeptal se překvapeně.

„Šel jsem za vámi, když král řekl, že vám pomoct nehodlá, protože tady Renden-“, zmlkl. „Omlouvám se. Někdy moc mluvím.“, zašeptal s kajícným výrazem na tváři.

„Jak se jmenuješ?“, Renden očividně nejevil nejmenší zájem reagovat na jeho poznámku o králi. Ani se nezeptal, kdy ho Eren poznal.

„Wafed.“, špitl chlapec svým tichým hlasem.

„Dobrá, Wafede. Můžeš se vyspat támhle.“, ukázal na hromadu kožešin v rohu. Chlapec přikývl a nechal je u vchodu o samotě.

Eren s Rendenem pomalu, v tichosti došli k druhé hromadě přikrývek a společně se na ni uložili. Nechtěli mluvit, ani neměli o čem. A nedokázali odpočívat. Nemohli spát, když venku umírali lidé a mezi nimi i jejich poslední přátelé.

Renden upadl do nepříjemného spánku po několika hodinách, ale Eren nedokázal ani zavřít oči. Nemohl. Když se o to pokusil, vyplynuly mu všechny vzpomínky na šťastné časy s Rendenem. Ale když je měl otevřené, viděl Rendena ve starých, roztrhaných šatech, poraněného na mnoha místech od nedobře vykrytých ran. Už zase to nebyl on. Eren věděl, že pokud vůbec přežijí, přibudou na Rendenově krásném, bledém těle ještě jizvy. Tak moc si přál, aby byli obyčejní. Potlačil slzy, možná naposledy ho objal a usnul s myslí zaplněnou smutkem a Rendenovou vůní.

Někdo s ním zatřásl a následně se ozvalo zařinčení železa. Neochotně otevřel oči. Až nepříjemně dobře si uvědomoval, kde je a proč. Nad ním stál Wafed se svým obvykle zarmouceným výrazem. „Volají vás do bitvy. Prý potřebují morální podporu.“, zašeptal. Eren jeho tichý hlas přes válečnou vřavu téměř neslyšel.

Sesbíral se ze země, navlékl se do brnění a vyběhl ven, kde na něj čekal Renden. Jejich stan stál uprostřed vojenského tábora. Ze severu ho obklopovaly stany tygrodlaků, z jihu vlků.

Vydali se zpět na bojiště. Až teď, v denním světle, si uvědomili, kolik je padlých. A ti, co ještě mohli přežít, byli zadupání ostatními. Erenovi se udělalo ze vší té krve špatně. Zvlášť když si uvědomil, kolik jí má na sobě. Kolik melinarů už zabil vlastníma rukama.

Renden mu stiskl ruku, když mu Erenova hlava padla na rameno v zoufalém objetí. „Musíme být silní.“

Eren přikývl. Společně se vrhli na nejbližšího melinara. Bojovali na krok od sebe, ale Erena proud boje za nedlouho od Rendena oddělil tak, že se k němu už nemohl dostat. Rozhlédl se po Wafedovi. Všude kolem něj byli jen melinarové. Připadalo mu to jako ve snu. Nakonec přece jen zemře daleko od Rendena. Zdálo se mu, že se kolem něj melinarové stahují. Ví, že jsem vyvolený….

Renden zaskučel, když mu melinarův meč vyryl další mělkou ránu do paže. Viděl Karona. Poznal ho, přestože teď měl podobu obrovského tygra. Bylo to poprvé, co viděl tygrodlaky proměněné.

Proklál jednoho z protivníků mečem téměř na skrz. Najednou se zasekl. Všechno jakoby ztichlo, jen ten bolestný sten se ozýval přes pustinu. Poznal ho dobře, přestože si snažil namluvit, že se mu to jen zdálo. Věděl, komu patří.

Rozběhl se směrem, odkud ten zvuk přišel. Bolel ho z něj hrudník. Cestou stínal každého, kdo se mu připletl do cesty, dokud se nedostal tam, kde doufal, že neuvidí to, co uviděl. Štípl se, aby se ujistil, že se mu to nezdá a pak padl na kolena a rozplakal se, nedbajíc na to, že kolem se stále bojuje.

Před ním ležel Eren. Z hluboké bodné rány pod žebry mu prýštila krev a barvila mu košili do ruda. Ve chvíli, kdy to Renden spatřil, byl jeho zoufalý křik hlasitější, než právě probíhající boj.

Eren se usmál. „Nakonec neumřu daleko od tebe….“, zašeptal. Z pusy se mu vyvalil proud krve. Natáhl k němu ruku a pohladil ho po zapletených, špinavých vlasech.

„Ne. Ty neumřeš. Prosím…. Nesmíš umřít!“, Renden ho opatrně objal. Vzrůstala v něm panika. Nemůže ho nechat umřít. „Neopouštěj mě. Prosím. Neodcházej.“

„Neplakej…. Miluju tě.“, Eren mu naposledy stiskl ruku, než se jeho svaly uvolnily navždy. Renden bolestně zakňučel. Přišel o něj. Slíbil, že ho bude chránit. Tehdy na planině. Slíbil to a stejně ho ztratil.

„Taky tě miluju.“, s šíleným výrazem se natáhl pro Erenův meč. Bylo mu všechno jedno. Po tvářích mu stékaly slzy, když ho naposledy políbil na krví ulepené rty. Nechtěl žít. Ne bez něj. Dokázal se obejít bez rodiny, bez přátel, ale bez Erena ne. On byl jediný, kdo mu kdy řekl, že ho miluje.  Jediný s kým byl kdy opravdu šťastný. Jediné na čem záleželo bylo, aby ho znovu viděl, aby se mu mohl omluvit, že mu nepomohl.

Tiše si povzdychl a vrazil si hrot čepele Erenova meče do břicha. Nebolelo to. Vlastně necítil už vůbec nic, kromě toho, že mu Erenova smrt rozervala srdce.

Pousmál se, když se Etutčin vyrytý podpis začal plnit jeho krví. Zase budeme spolu….

Někdo vykřikl. Znal ten hlas, ale nechtěl ho slyšet. Chtěl umřít. Vsunul si meč do těla až po jílec a padl hlavou na Erenovo zkrvavené tělo, ještě než ho od něj stihl Karon odtrhnout. Renden chtěl být ve chvíli své smrti s Erenem, ale napůl tušil, že se s ním stejně setká, že už mu nikdo nepomůže. ….šťastně navěky, Erene.

Karon utíkal přes pustinu k táboru, kde měla stan i Maningea. Zřídila si v něm malou polní ošetřovnu. Eräthis běžela za ním s Erenovým tělem. Věděla, že ho už nedokážou zachránit, ale nechtěla, aby se přes něj šlapalo. Byl to přece vyvolený. Tak mladý a už musel umřít. A ještě kvůli tomu umře Renden. Kolem nich se shlukli zbylí rytíři, aby jim umožnili průchod bez boje.

Karon s Eräthis v lékařském stanu složili oba hochy vedle sebe na kožešiny, rozmístěné na zemi. Maningea se zajímala jen o Rendena. Eren byl v tu dobu dávno po smrti, nemělo smysl se o něco snažit. Prohlédla Rendenovi ránu, z níž stále trčel Erenův meč, ale tušila, že je to zbytečné. I kdyby zbraň minula všechny orgány, což bylo téměř nemožné, přišel už o tolik krve, že měl jen minimální šanci na přežití. Přesto se k této naději všichni upínali.

Renden se usmál do prázdna. Skelný pohled naznačoval, že neví, kde je a s kým. „Děkuju….“, nahmatal Erenovu ruku. Jediný bod, kterým si byl jistý. Přivinul se k jeho paži a ztěžka vydechl. Hrudník mu klesl, ale už se nezdvihnul. Karon se sklátil pod proudem slz a Eräthis ho k sobě měkce přivinula. Plakali spolu.

Ve stejnou chvíli, kdy Renden zemřel, na druhé straně země Qienel, naposledy zablikalo namodralé světlo sousoší. Jeskyni se zdobenými stěnami pohltila věčná tma, jako by vrabec, mrož, slimák a delfín zářili jen pro toho chlapce, jehož život právě skončil.

Bojovalo se ještě celou noc a příští den. Zbytky velkých armád se stáhly na vlastní území, když už byli všichni přeživší opravdu vyčerpaní.

O další den později se Karon na Planině otočil k Eräthis. Před nimi ve stínu stromů ležela těla obou vyvolených tak, jak zemřeli.

„Jejich sen se splnil.“, zašeptal rytířce, potlačujíc vzlyky. „Budou navždy spolu, i když ne tak, jak si přáli.“

Eräthis mu položila teplou dlaň na rameno. Po tvářích jí stékaly slzy. Měla je ráda. „Víš, co se říká. Jejich duše vzešly z Osamělé hory a vrátí se tam. Byli to skvělí chlapci. Škoda, že jim nebylo dopřáno víc času. Dokázali by spoustu velkých věcí. V Uvíře se s nimi setkáme.“, povzbudivě se pousmála, ale možná spíš proto, aby přesvědčila sebe.

„Nejvíc mě mrzí, že umřeli zbytečně. Ta bitva stejně nic nerozhodla. Všichni se budou dál chovat jako předtím, jen bude o mnoho skvělých lidí míň.“, povzdechl si a nechal se odvést od malého oltářku osvíceného z každé strany jednou pochodní. Měl pocit, že kdyby zůstal ještě déle, zhroutil by se. Viděl zemřít Kymeie – pro kterého truchlila spíše Eräthis – a hned potom Rendena.