*Karon v pohoří Chalitenpi
Byl již opravdu unavený. Cítil, že už nemůže dál, že už ho nohy neunesou. Cestoval celý den a celou noc, ale nedostal se moc daleko. Znovu se tedy posadil na břeh řeky a odpočíval. Hory už nebyly daleko. Přemýšlel, kudy pokračovat, až se k nim dostane, jestli bude bloudit, dokud neprojde celé pohoří, nebo jestli najde další vzkaz, kam jít.
Celé dopoledne proseděl u řeky a odpočíval. Slunce stálo vysoko na obloze, když se rozhodl pokračovat v cestě. Vstal, sebral si své skromné vybavení a opět vyrazil vstříc horám. Břeh řeky byl porostlý pomněnkami a lopuchy, ale on si jich nevšímal. Byl znovu ponořen do vzpomínek a myšlenek. Pomněnky…. Poslouchal šum vody a cvrkání kobylek a pořád šel, aniž by si uvědomoval, že jde přes území obývané bytostmi, které ho připravily o rodinu, přes nepřátelské území. Toužil pomstít smrt svých přátel, svých rodičů i své sestry. Pochyboval, že mohla přežít, přestože v jeho nitru pořád plála jiskřička naděje, že třeba mohla utéct. Chtěl je pomstít, ale netušil jak. Vědět jen, že tam kam jde, v těch horách, mu mohou pomoci.
S pohledem sklopeným k zemi došel až na okraj pohoří Chalitenpi. Podivil se, že už je u něj, ale potom si uvědomil, že šel i přes noc. Při té myšlence pocítil ještě větší vyčerpání. Trochu zdráhavě a nedůvěřivě pohlédl na skalní stěnu rozdělenou protékající řekou. Cítil, že až tudy projde, celý jeho život se změní. Udělal váhavý krok vpřed a leknutím se málem skácel. Ze stínu mu vykročil vstříc vysoký, hubený muž s rudými vlasy. Na první pohled vypadal úplně normálně, ale na druhý si Renden všiml fousků rostoucích na mužově tváři.
„Dobrý večer.“, muž na něj s úsměvem pohlédl, jakoby mu říkal, ať ho následuje.
„Ahoj.“, usmál se a vykročil za ním.
„Jsi příliš důvěřivý, Rendene“, natáhl k němu ruku a Renden ji chytil. Vedl ho mezi horami.
Fakt, že ten muž zná jeho jméno, chlapce trochu vyděsil, přesto šel s ním. Vypadal přátelsky.
„Kdo jsi?“, odvážil se Renden zeptat, když spolu šli asi deset minut.
Muž se znovu usmál. „Říkají mi Karon. Jsem něco jako posel. Řekli mi, ať tě tu vyzvednu, tak jsem tu, abych tě dovedl k nám.“
Rendenovi se rozzářily oči a na tváři se mu rozlil šťastný úsměv, aniž by měl důvod. „A proč máš fousky?“, ukázal na jeho tvář.
„Protože jsem tygrodlak. Něco jako vlkodlak - jestli jsi už o nich slyšel - , ale my se měníme na tygry. Další rozdíl mezi vlkodlaky a tygrodlaky je v tom, že my se můžeme proměnit, kdykoli chceme.“
„Tys´…. Řekl jsi my?“, tentokrát Renden nasadil nechápavý výraz.
„Ano, my. Teď budeš žít mezi samými tygrodlaky.“, muž se usmál nad Rendenovým udiveným výrazem. „Časem si zvykneš.“
Došli doprostřed pohoří. „Půjdeš rovnou spát. Zítra začneme s učením.“
„Učením?“
„Ano, s učením.“
„Co se budu učit?“
„Používat různé techniky a způsoby boje a taky dějiny a kulturu naší rasy. Naučíš se vážit si přátel, vyrovnat se a umět přijmout minulost, pochopit budoucnost a smířit se se smrtí blízkých. Poznáš jaké je to velet a zodpovídat za bezpečnost a životy ostatních. Ale na to je teď pozdě. Vím, že jsi několik nocí nespal, abys sem došel včas – nakonec jsi došel dřív, než jsme čekali – a teď si potřebuješ odpočinout. Běž a pořádně se vyspi.“, dovedl ho k malému stanu a pokynul mu, aby vešel. „Dobrou noc, Rendene.“
„Dobrou, Karone“, s úsměvem opětoval přání, lehl si na přikrývky rozložené na zemi a okamžitě usnul. Byl za to vděčný. Za to, že ho nechali jít spát, bez otázek a vítání.