*Smutek
Bylo to sotva několik hodin, co Renden odešel a on už zase trůnil ve své chýši, nikoho nepouštěl dovnitř a plakal. Neplakal, protože ho Renden opustil, ale proto, že příště až ho uvidí, bude po zuby ozbrojený a za plátnem stanu bude pučet začátek války.
Smutně vzpomínal, jak při tom krátkém polibku všechno vnímal mnohem intenzivněji.
Cítil drobné kousíčky kůry, jak ho bodají do zad, slyšel houkat malinkou sovičku, sedící metry daleko, kterou probudilo zatroubení jelena u pramínku, kde po sobě cákali studenou vodu. Slyšel dokonce i jemné bublání tekoucího potůčku. A viděl tmu. Temnou, hustou, převalující se tmu potřísněnou rudými kapičkami štěstí. Uspávající vůni stromů cítil, jako nikdy dřív a chuť Rendenových rtů na něm ulpívala ještě teď. Sladké jemné rty…. Tak krásné a tak vzdálené.
Po tváři mu stekla další slza a s bolestným zaúpěním se roztříštila na hliněné podlaze Erenovy chýše.
Narget na tom nebyla o moc líp.
Vždycky si myslela, že její bráška zemřel při útoku melinarů na jejich vesnici. Ale on žil. Žil celou tu dobu, kdy v to jen doufala, až ji nakonec opustila veškerá naděje. A teď se tu objevil…. A miloval toho hrozného kluka. Erena.
To on za to mohl. Za to všechno. Za to, že se s ní Renden rozloučil jen krátkým objetím, zatímco s ním strávil celé dopoledne. Za to, že byl Renden…. Na kluky. Ukradl jí brášku!
Začínala ho nenávidět ještě víc.
Přecházela po chýši v zoufalé snaze uklidnit se, ale to ji rozčílilo ještě víc. Snažila se zabránit si, jít Erena zabít, bodnout mu dýku do toho jeho „perfektního“ břicha.
Najednou ji to napadlo.
Eren pořád plakal. Žmoulal v ruce nebohý lapač, až se mu ohnula peříčka a složitě spletené šňůrky nasákly potem jeho dlaně a povolily.
Nešťastně se na něj podíval, snažíce se utlumit pláč, a pověsil ho nad přikrývky na jednu z trčících větviček.
Pomalu se vyloudal ven. Potřeboval si promluvit s Narget.
Kývnul na pozdrav skupince vlků a dál se šinul na druhý konec planiny.
Vešel dovnitř a rozhlédl se. Narget tu nebyla. A nebyly tu ani její věci a vzkaz, který obvykle psala, aby si o ni nedělali starosti. Jediné co našel byla naškrábaná věta v podlaze.
„Nenávidím tě.“, přečetl nahlas. Bylo mu jasné, že je to pro něj. Znovu prolétl chýši pátravým pohledem.
A pak mu to došlo.
„Narget utekla!“, zařval, když vyběhl z dívčina příbytku.
Mezi vlky se začlo nést překvapené šeptání.
„Utekla? To není možné. Zase se vrátí, Erene, občas odchází, to přece víš.“, uklidňovala ho Daru, když k němu přiběhla.
Eren nepotřeboval uklidňovat. Neměl tu dívku rád, stejně jako ona neměla ráda jeho. Nebál se o ni. Bál se o Rendena.
„Ne, nevrátí.“, prohlásil pevně. „vzala si všechny věci i zbraně. Prostě odešla. A nenechala vzkaz.“, o té větě se raději nezmínil. Nevěděl, jak by na to Daru reagovala. Nechtěl riskovat.
„Mohla jít za bratrem, nebo někam pryč, ale určitě se vrátí. Nemá s sebou jídlo.“, ozvala se za nimi Vědma Tetka Etutka. Na její nečekané příchody si už zvykli, ale stejně sebou Eren poplašeně cuknul. Zvlášť když uviděl, že jí z pusy visí porce nudlí a v ruce drží misku s ramenem.
„Řekl bych, že si dokáže něco ulovit. Aspoň v tomhle je dobrá.“, nevzdával se.
Etutka ho ignorovala. „Daru?“, hodila významný pohled po chlapci. Pochopil a odešel pomoct ostatním uvařit oběd. „Daru, viděla jsem to. Ne přímo, že odejde, ale temnotu v jejím nitru. Doufám, že to neudělá, ale je možné, že půjde k melinarům. Má k nim blízko.“, řekla s naprosto vážným výrazem.
„Co tím chceš říct?“
„Tehdy, když ji našla Rendenova rodina, byla s ní její matka na útěku, ale po cestě zemřela na těžkou nemoc. A když melinaři zaútočili na vesnici, kde bydlela u Rendena, poslal si pro ni její otec. A je možné, že k němu míří. Chce ho najít a přidat se k němu.“
„Její otec? Jak to myslíš?“
„Podívej. Její otec má vysoké postavení v jejich vládě. Řekla bych, že je něco jako starosta druhého největšího města.“
„Takže, její otec je melinar.“, pochopila Daru a shrnula své sněhové rty do němého zavrčení. Nejraději by všechny melinary zničila, poslal do pekla.
„Ano. Po matce zdědila vzhled, po otci duši. V každém z nás je zlo, ale v ní je ho víc. A právě se probudilo.“
Daru zalapala po dechu. „Ale byla vyvolená?“
„Myslím, že ano. Vyvolená a temná. Něco takového bylo v druhé části věštby, kterou nikdo neslyšel, ale to ukáže až čas.“
„My čas nemáme. Pokus se někoho poslat do Erenovy vesnice. Myslím, že tam je ještě jedna dívka, která by mohla být vyvolená. Minimálně s námi bude bojovat.“, Daru tiše zavrčela. Nechápala, jak to mohla Narget udělat po tom, jak se o ni celou tu dobu starali. Přece trochu vděku mohla projevit alespoň tím, že s nimi bude bojovat.
Etutka přikývla. Přestože byla Dařina přítelkyně, nikdy pro ni nepracovala. Doručovala zprávy do pohoří a posílala výpravy, ale měla vlastní hlavu a vlastní názor. A teď ho hodlala uplatnit.
„Eren půjde taky.“
Daru po ní mrštila pátravým pohledem. „Proč? Má práci.“
„Ta dívka k němu má blízko. Když tam bude taky, bude snadnější ji přesvědčit, že se nemá čeho bát.“
Daru přikývla. Pochopila Etutčiny důvody.
Etutka se rozhodla jednat hned. Svolala vlky a Erena, připravila věci na cestu a oznámila, že příští den vyrážejí. Cesta měla trvat celkově tři dny. Nehodlali se zdržet, neměli tolik času, pokud měli dívku ještě vycvičit.
Eren byl rád, že ji zase uvidí. Bude jí toho muset tolik říct. Ale bál se. Nechtěl, aby se jí něco stalo.
Hned druhý den ráno vyrazili. Sestupovali do údolíček a šplhali na malé kopečky v lese. Na zádech každý nesl velký batoh zásob a jiných potřebných věcí. Cesta byla těžká, ale jak si Eren všiml, mnohem kratší, než když šel z domu na planinu.
Skoro vůbec se nezastavovali. Za celý den si odpočinuli jen dvakrát, z toho jednou spali. Cestou potkávali jeleny, houkající sovy, skotačivé veverky, ale jinak nic. Jen pochod a hluboké tíživě ticho.
Eren se zase začal cítit hrozně. Chtělo se mu plakat. Teď do té války zatáhnou i dívku, která mu byla tolik blízká. Neodpustí si to, pokud se jí něco stane. Nikdy v životě si to neodpustí. A už vůbec mu to neodpustí jeho bratr. Bude se na něj rozzlobený a sešle na něj neštěstí a hněv z druhého břehu.
Ne. Musí ji dostat do nějaké bezpečné role, pokud už má válku přetrpět s ním. Vzpomněl si na Rhen. A usmál se.