*Renden
Eren šel několik dní po proudu řeky Anken téměř bez jídla a odpočinku. Ze všech stran ho obklopoval hustý les a pomalu ho začala tížit samota a chlad. Léto ustupovalo podzimu, který svou vládu dával jasně najevo nečekanými bouřkami, zkracujícími se dny a přibývající zimou.
Sedl si pod širokou borovici, aby načerpal trochu síly na další cestu. To, že se vůbec na své trati posunuje naznačoval jen tok Anken, která se klikatila pár kroků od něj, v jemně se rozšiřujících zatáčkách.
Zavřel oči a zaposlouchal se do bublání řeky, když se voda přelévala přes kameny, houkání sov a….
„Ahoj.“
Eren otevřel oči. Před ním stál chlapec zhruba v jeho věku a sladce se na něj usmíval.
„Ehm…. Ahoj“, Eren zašmátral rukou v kapse, jestli v ní má stále vzkaz.
„Hledáš tohle?“, chlapec zamával pergamenem ve vzduchu stále s tím sladkým nevinným výrazem na tváři.
„Dej mi to!“
„Je to zvláštní básnička…. Kde jsi ji vzal?“
„Co je ti do toho?!“, Eren hrábl po pergamenu, ale chlapec uskočil. „Jak se jmenuješ?“
„Renden. Ty?“
„Eren. Těší mě. Mohl bys mi už prosím vrátit ten papír?“
Chlapec chvíli zaváhal, ale nakonec ho Erenovi vrátil a posadil se na mech u vody. „Ty jsi elf?“
Eren se usmál. „Ano, a ty člověk. Rendene…. proč jsi chtěl vědět odkud mám tu básničku?“
Renden zašmátral v kapse a vytáhl ohořelý kus pergamenu. Byla na něm napsaná báseň o třech slokách. Podobná té Erenově, ale přesto trochu jiná. Jeho úkolem bylo projít pustinou k horám na západě země Qienel.
Eren seděl ještě hodnou chvíli s otevřenou pusou a hleděl na oba pergameny, dokud se Renden nerozesmál, čímž mu připomněl, jak asi musí vypadat.
„Umíš bojovat?“, zeptal se Renden jakoby mimochodem a hodil Erenovi dřevěný mečík. Vyskočil na nohy.
„Trochu.“ Eren se zvedl a zaujal bojovné postavení. Cítil se nejistě. Naposledy se pral ještě s Bilym. Ale tehdy měl jen pěsti a proti sobě staršího bratra,
Chvíli na sebe jen hleděli a pak Renden udělal první výpad na ruku, pak druhý na nohy a hned nato třetí na rameno. Eren měl co dělat, aby se vyhnul ranám, které se na něj sypaly z protivníkovy strany. Několikrát ani nestačil uhnout a dostal ránu mečíkem, ale i jemu se povedlo několik výpadů.
„Ještě musíš trénovat. Kam vlastně jdeš?“ usmál se Renden, když si znovu sedal do vlhkého mechu.
„Na sever. Zatím.“ Eren si zadýchaně sedl ke břehu řeky Anken a chladil si bolavé nohy.
„Tak to můžeme trénovat každý večer!“ na Rendenově tváři se rozzářil široký úsměv a dlouhé blonďaté vlasy svázané do culíčku mu napadaly do tváře jak se štěstím zatřásl.
„Není ti zima?“, zeptal se Eren, načež Renden, znovu se zvedaje ze země, jen zavrtěl hlavou a rozběhl se mezi stromy.
Blázínek…. Asi právě potkal jediného člověka, který byl ochotný se s ním bavit…. Pomyslel si s úsměvem Eren, když sledoval jak Renden pobíhá po lese a nosí dřevo na ohýnek, který stejně neměl jak zapálit.
Nakonec si rozložili přikrývky a než se uložili, ještě dlouho si tiše povídali.
Komentáře
Přehled komentářů
Je to pěkné ráda bych uvítala pokračování tedy jestli jsou tyto stranky funkční :o) a já doufám ,že ano. :)
Re: :)
(Kira, 28. 10. 2011 14:09)
oh my, vůbec mě nenapadlo, že by to ještě někdo četl, nebo spíš že by to VŮBEC někdo četl... O.O a děkuju moc, že se ti to líbí... je to tak dlouho, co sem tohle psala a druhej díl skončil ve třetině a asi ani pokračovat nebude...
jen co to vyhrabu ze svých starých souborů a opráším, určitě přidám další kapitoly! vážně děkuju moc, že to čteš <3
:)
(Liliana, 27. 10. 2011 21:13)