*Pravda
Zatímco se Renden trápil tím, že ho Karon nemůže učit, Eren měl jiné starosti. Bojovat, velet a žít s vlky se naučil rychle, ale dělaly mu starosti pohledy, které na něj už od prvního dne vrhala Narget. Cítil, že ho nepovažuje jen za spolupanovníka a věděl, že by jí měl pravdu povědět co nejdřív, ale stále mu chyběla odvaha.
A tak další den po večeři odcházel s těžkým srdcem a pocitem viny, že ji stále trápí. Ještě dlouho nemohl usnout a přemýšlel jak a kdy jí to říct, ale nakonec toho nechal.
Sám si to uvědomil až nedávno. Vlastně mu to leželo v hlavě už od té chvíle, kdy se rozloučili. Celou tu dobu se cítil, jakoby ztratil kus sebe. Prázdný, nešťastný, stýskalo se mu….
Ráno po snídani šel jako každý den na hodinu boje s Tyrkenem – jedním z nejmladších vlků - , který navzdory svému nízkému věku uměl bojovat velice dobře. Po bojích následovala hodina společnosti a kultury melinarů. Tato hodina sloužila k pochopení jejich činů a vzájemných vztahů. Ale Eren se nesoustředil ani na jednu hodinu z celého dne - stejně jako posledních několik týdnů. Pořád ho tížilo svědomí.
Až další den se konečně naskytla příležitost k rozhovoru. Jakoby Narget přemýšlela o tom samém, najednou se před ním objevila s košíkem plným bylinek v ruce.
„Erene…. Já…. Musím ti něco říct.“, Narget si nervózně namotávala pramínek vlasů na prst.
„Ne, Narget…. Já ti musím něco říct. Vím, jaké jsou tvé city, ale nejde to…. Nemůže to fungovat.“, lehce ji chytil za předloktí a posadil se s ní na kládu na hranici Planiny a lesa.
„Ale…. Proč ne?“, Nargetiny pomněnkové oči byly plné smutku z odmítnutí a hněvu z toho, že ji Eren nechce pochopit.
„Víš, Narget, miluju jednoho člověka. Potkal jsem ho v lese, cestou sem. Nepopírám, že jsi krásná, ale mé city k tobě jsou jen přátelské.“
„Ty…. Miluješ nějakou lidskou dívku?“, teď začal převažovat spíš hněv. Jak může milovat člověka?
„Neřekl jsem, že dívku.“, stále jí upřeně hleděl do očí, ale měl co dělat, aby nesklopil pohled k zemi, pryč od těch modrých očí, které ho provrtávaly hluboko do nitra.
Narget zalapala po dechu, když pochopila co tím Eren myslel. „Ty jsi….“
„Ano, Narget…. Miluju chlapce.“
Narget se zalily oči slzami. „To není možné! To ne!“, utřela si slzy do rukávu, přestože jí to nebylo moc platné a vzlykajíce utekla do lesa.
Eren se za ní díval s nešťastným výrazem, ale uvnitř cítil, jak mu duše poskočila náhlou volností.
„Takže už jsi jí to řekl.“, ozvalo se mu u nohou.
„Musel jsem….“
„Je dobře, že už to ví…. Tížilo ji to víc, než si umíš představit. Vypláče se a za pár dnů už bude v pořádku, ale stejně ti radím se s ní teď nestýkat.“
Eren přikývl. Věděl, že to musel být velký šok a tak se jen pomalu otočil a vrátil se s Daru doprostřed tábora na hodinu léčivých lektvarů a mastí.
Narget mezitím doběhla hodně hluboko do lesa na to, aby se ztratila, ale vzhledem k tomu, že u vlků žila už od sedmi let, znala okolní lesy dost dobře. Mimo to, na tohle místo chodívala vždy, když chtěla být sama a cestu zpět znala jako vlastní ruce.
To místo vypadalo zvláštně. Byla to malá mýtinka obklopená hustě rostoucími stromy s jedinou přístupovou cestou. Stromy byly široké a staré, ale pořád bujně rostly. Mezi nimi se v trávě a kapradí ukrývaly bylinky a kousek odtud tekl malý potůček, na jehož břehu rostly spousty pomněnek. Narget milovala pomněnky. Byly to její nejoblíbenější květinky. Ne její, ale matčiny oči jí ty malinké kvítky připomínaly.
Posadila se doprostřed mýtinky, vytáhla z košíku svitek pergamenu a kousek uhlu, které dostala od Daru k posledním – patnáctým – narozeninám a začala kreslit. Nevěděla, co kreslí, snažila se jen vyjádřit svoje pocity z toho, co se dozvěděla, svou náladu, svou neopětovanou lásku….
Kreslila dlouho, i na několik pokusů, ale nakonec konečně byla spokojená. Podívala se na svůj obrázek. Byl na něm les na první pohled nerozeznatelný od toho, co byl před ní, ale každý by si všiml, že ten les je chmurný, temný, umírající a smutný.
Tím, že své pocity nakreslila, se Narget hrozně ulevilo. Tak nějak jak uměla, se podepsala do jednoho volného rohu a srolovala pergamen. Zrovna se chystala k návratu, když si uvědomila, co jí na košíku připadalo zvláštní. Až teď jí totiž došlo, že při svém pláči pokropila i bylinky, na kterých se teď za teplého večerního vánku začaly tvořit maličké krystalky soli. Narget si pomyslela něco moc nepěkného a začala seškrabovat sůl z bylinek, i když tušila, že jí to není nic platné. Nakonec toho nechala a snažila se najít nové po cestě na Planinu vlků.
Když došla k ohni, u kterého už všichni seděli, měla košík o trochu prázdnější, než když mluvila s Erenem, ale doufala, že to Daru pochopí.
Jen vrhla na chlapce nic neříkající pohled a odešla do své chýše.