*Není cesta zpět
Byli sotva den cesty od Planiny. Slunce jim zářilo do zad plnou zimní silou, vítr jim čechral vlasy a sníh tál pod nohama. Začínalo jaro.
Najednou zastavili.
„Už se to blíží….“, zašeptala Eräthis a natáhla vzduch do plic, jako by to mělo být naposled.
„Co se blíží?“, Renden prudce otáčel hlavu a rozhlížel se po něčem, co by se mohlo blížit. Když nic neviděl, upřel pátravý pohled na rytířku.
„Karone! Odnes Rendena do bezpečí!“, zakřičel vedle chlapce Minse. O vteřinu později už Karon s Rendenem na rameni běžel přes pustinu dál od skupiny, směrem k horám.
Nebylo se kam schovat. Karon brzy neměl sílu běžet dál. Zastavil se a zatímco se snažil nabrat dech, Renden se ohlédl zpět ke skupině.
Uviděl tygrodlačí rytíře, obklopené postavami ve stříbřitě černé zbroji s vytasenými meči. Melinary. Navíc v přesile.
Přestože žádnému z nich neviděl do obličeje, dokázal si představit úšklebek na jejich tváři – to, co podle nich vyjadřovalo radost z dopadení skupinky nepřátelských rytířů.
Nedokázal ze sebe dostat žádný zvuk. Chtěl zakřičet na Eräthis, na Minseho, na všechny. Chtěl jim říct ať utečou. Přece je tam nemůžou takhle nechat!
„Zvládnou to….“, vypravil ze sebe Karon, ale Renden poznal, že on sám doufá, že se všichni vrátí. Avšak oba věděli, že pokud se vůbec někdo vrátí, bude to velké štěstí.
Narget utíkala už hodnou chvíli. Dostala se na okraj lesa, ale nevěděla, kam dál. Chtěla jít za bratrem, chtěla jít zpátky, protože si v tom spěchu nevzala jídlo ani vodu a chtěla jít prostě pryč. Někam, kde by jí pomohli postavit se proti Erenovi. Chtěla k melinarům, ale něco ji od toho odrazovalo. Uvědomila si, že by tím zradila brášku.
Na chvíli se zastavila. Meč přivázaný k pásku na volných rudých šatech ji tížil a zpomaloval. Několikrát se hluboce nadechla a zadívala se k horám.
Přejížděla pohledem vršky hor, schované v mracích, když její pozornost upoutala skupinka lidí od jejichž mečů se odráželo slunce. Bojovali.
Nebyli daleko, takže Narget nedalo tolik práce zahlédnout znak tygrodlaků na pláštích bojujících postav. Zdálo se, že tygrodlaci prohrávají.
Při zběžném pohledu zjistila, že melinarů může být tak o polovinu víc.
Chvíli potyčku jen sledovala, než si uvědomila něco, co ji donutilo jednat naprosto nepromyšleně. Někde tam bude bráška…. Potřebuje pomoct!
Odhodila batoh vytasila meč a rozběhla se k bojujícím postavám.
Vrhla se k prvnímu melinarovi a vrazila mu Etutčin meč až po jílec do krku. Nemohl se bránit. Překvapila ho zezadu, ale ostatní melinaři si jí už všimli.
Narget obdivovala ladnost, se kterou její zbraň tančila mezi meči protivníků. Lehce odrážela jejich útoky a mezi skulinkami v jejich brnění pronikala mečem, jakoby tam ani nebylo. Bylo to úplně něco jiného než s tréninkovým mečem. Cítila, jak v ní proudí dravost a krvelačnost.
Vůbec ji nezajímalo, že má šaty rozpárané od nepřátelských úderů, ani že Rendena nikde nevidí. Tančila spolu s mečem a nenapadlo ji starat se o tygrodlaky, které její příchod natolik ohromil, že na chvíli zapomněli bojovat.
Vlasy jí vlály kolem obličeje a zaplétaly se větrem. Ale to jí sotva mohlo zabránit v boji. Jediné, co chtěla, bylo zabít všechny melinary. Do jednoho.
Nevnímala únavu nebo strach. Jen odrážela, sekala a bodala. Byla vděčná za tréninky.
Bojovala dlouho a neúnavně. Ale po nějaké době jí meč v rukách ztěžkl. Nedokázala ho udržet, ale nechtěla se vzdát. Její útoky a úhyby ztrácely na ladnosti a zpomalovaly. Brzy utržila několik prvních ran. Ani ji nemělo co ochránit. Neměla brnění, jen rozpárané šaty a spodní prádlo.
Po pravé ruce jí z ramene stékala krev a stehno měla ošklivě rozseknuté. Zabodla meč kus do země a s vynaložením veškeré zbývající lehkosti se kolem něj obtočila v úhybu před dalším útokem. Opřela se o něj. Zasípala, jak se snažila nabrat vzduch do plic. Nádech, výdech, nádech…. Šlo to těžko. Chvíli si odpočinout. Jen chvíli. Nabrat novou sílu. Najednou ostrá bolest v boku. Jeden z nepřátel ji sekl, zatímco se snažila nadechnout. Odpočívat uprostřed bojiště. Jak hloupá chyba. Zaplatila jsi za ni…. Vítr jí navál tmavé vlasy do obličeje. Takhle vypadá smrt….
Přitiskla si ruku na hlubokou krvácející ránu, pustila meč a klesla na kolena.
Melinar se ošklivě zasmál. Pravděpodobně poznal, že je jedna ze tří z věštby. A hodlal si její smrt užít. Chytil ji za vlasy a vytáhl zpátky na nohy. Už neměla dost sil ani na to, aby vyjekla bolestí. Vrazil jí meč mezi žebra. Až potom ji pustil.
Dívčino tělo se sesunulo na zem a barvilo pustinu do ruda. Muž si ještě otřel meč do jejích šatů a nechal ji tam vykrvácet. Pomalu, bolestivě umírala. Upřela skelný pohled do nebe a pousmála se. Snad jsem ti pomohla…. Bratříčku….
Když si tygrodlaci uvědomili, že Narget zemřela, začali bojovat ještě usilovněji. Zbyla jich sotva čtvrtina, přesto se snažili. V zápalu boje si ani nevšimli, co Nargetin vrah dělá se svým koženým páskem kalhot opatřeným masivní železnou sponou a následně s jejím tělem.
Brzy boj skončil. Tygrodlaci vyhráli, ale zůstali jen tři téměř nezranění a dva schopní odejít. Ostatní buď zemřeli, nebo byli natolik zranění, že by cestu k pohoří nepřežili.
Eräthis, byla mezi pěti živými. Rozhlížela se po bratrovi, ale nedokázala ho najít. Ne mezi přeživšími. Sklopila pohled k zemi. Chvíli se rozhlížela. Pak ho uviděla. Ležel na břiše s mnoha ranami v zádech, kousek dál od skupiny. Brnění měl děravé jako cedník a plášť nasáklý krví.
Byl mrtvý.
Došla k němu. „Bojoval jsi statečně, bratře.“, políbila ho na čelo, vtiskla mu do ruky meč a zvedla jeho bezvládné tělo do náruče. „Beru ho s sebou.“, oznámila ostatním.
„Eräthis….“
„Neříkej, že nemůžu, Kymei! Byl to můj bratr! Je to můj bratr!“
„Taky mi zemřel bratr, Eräthis. Nemůžeš ho vzít s sebou. Nesmíš. Říkám ti to, jako velitel skupiny.“, prohlásil rozhodně Kymei. Byl to vysoký asi pětatřicetiletý velitel rytířů. Měl poměrně krátké rudé vlasy a jasné zelené oči s nádechem žluté. Byl to dobrý velitel, skvělý stratég, ale někdy byl až moc bezcitný. Eräthis ho měla ráda jako muže, ale jako bojovník jí připadal hodně drsný. Zrovna teď k němu cítila nesmírnou zlost.
Nešťastně se podívala na své mrtvé dvojče. „Nemůžu ho tu nechat.“, upřela prosebný pohled na Maningeu.
„Vezmi ho s sebou. Stejně musíme vzít i tu dívku.“, vzdychla lékařka, zvedla Nargetino tělo i s jejím mečem, stáhla jí vyhrnuté zbytky šatů zpět ke kolenům, a vyrazila v čele skupiny. Cestou vrhla varovný pohled na Kymeie, který zrovna nabíral dech k protestu. Nakonec jen zavřel pusu, schoval meč a vykročil za Maningeou.
Renden dlouho pozoroval bitvu. I tu dívku, co se tam tak vrhla a ladně zabíjela jednoho melinara za druhým. Tu, která potom zemřela, a které její vrah udělal tu věc. Nekrofil. Hnusák jeden!
Viděl, že se vrací jen málo z těch, kteří bojovali, ale nevšiml si, že nesou dvě těla. A už vůbec nevěděl, že jedno z nich je jeho mrtvá, znásilněná sestřička. Ta dívka, co bojovala jen v šatech byla jeho sestřička! Pocítil neskonalou nenávist k melinarům. Za to co jí ten parchant udělal. Opravdu ji mohl nechat zemřít jako pannu.
Rozplakal se, když ji před něj Maningea položila. Karon ho lehce objal kolem ramen a Renden se vděčně utopil v jeho náruči. Byl rád, že je Karon s ním, že se s ním může podělit o tu prázdnotu v jeho nitru a o nekonečný smutek, přestože chtěl být sám. Vlastně chtěl být s Erenem - všechno mu říct a vyplakat se na jeho rameni.
„Je mi to líto….“, zašeptal mu Karon do vlasů, slepených slzami. Věděl, že je Narget Rendenova sestra. Renden mu to řekl ještě dřív, než Erenovi. Byl tehdy tolik šťastný, že ji zase potkal. A ona teď zemřela. Kvůli němu.
Ještě víc se rozplakal, když spatřil Minseho tělo. Tohle byl jen zlomek obětí začínající války. To věděl. Ale bylo mu líto Eräthis, které se navzdory jejímu snažení nedát na sobě nic znát, kutálely po tvářích slzy. Byla to silná žena.
Všiml si, že z lékařského týmu zbyla jen Maningea a jeden její pomocník a z rytířů Eräthis, Kymei a další muž, který měl ošklivě rozseknutou ruku a lékařka mu ji kousek dál od ostatních ovazovala.
Renden se ještě pevněji přitiskl ke Karonovi. V té chvíli ještě netušil, že zanedlouho uvidí většinu těchto lidí umírat.
„Daru by to měla vědět co nejdřív. Musíme se rychle dostat do tábora a poslat jí zprávu. Karone, půjdeš napřed. My vezmeme těla a postaráme se o Rendena.“, rozhodl Kymei i přes Rendenovy protesty. Eräthis ho chytla za rameno a přitiskla k sobě. „Na Planině to musí vědět co nejdřív. Musí jít napřed. Půjdeš se mnou, ano?“, pokusila se pousmát, ale smutek ji celou zaplavil. Vzlykla.
Renden se k ní otočil čelem. Nebyla o moc starší než on. Mohlo jí být tak dvacet let. Měl ji rád.
„Neboj se plakat.“, zašeptal jí. „Tady ti to nikdo za zlé mít nebude.“, raději polkl poznámku o Sousoší. Objal ji a společně plakali – smutkem, zlobou, nenávistí….
Renden pak vzal Narget a Eräthis Minseho a znovu vykročili k horám. Měli před sebou ještě dva dny a naději, že Karon dorazí aspoň o den dřív a vylíčí vše, co se dělo Mykenu.
Šli v tíživém hustém tichu, rušeném jen šploucháním bot v bahně. Nikdo nedokázal promluvit.
Vzpomínali na chvíle strávené s již mrtvými přáteli a jen občas někdo vzlykl nad krásnou vzpomínkou, u které už se nebudou nikdy moct společně zasmát, nad tím, že chtěl mrtvému příteli ještě říct, jak moc ho má rád, omluvit se za něco, nebo si vyčítal, že mu častěji neprojevoval svou přízeň.
Renden se utápěl v hněvu na sebe samotného za to, že se s Narget pořádně nerozloučil. Vyčítal si, že s ní nestrávil víc času a cítil se odpovědný za její smrt. Nechápal, proč nezůstala na planině, ale přijít na to, že se k boji přimíchala kvůli němu, bylo stejně snadné jako pozdravit starého přítele.
Bylo mu hrozně, když se podíval na její krví zbrocené tělo bez života. V duchu se zapřísahal, že nepřátele zabije jejím mečem. Pevně jí stiskl chladnou ruku.
Sestřičko….