*Sníh
Eren se zachvěl. Přestože mu Daru přidala do chýše několik přikrývek s kožešinou, na oblečení měl jen to, co si vzal s sebou z vesnice a mezi tím nic teplého nebylo. Ještě víc se zamotal do deky. Nechtělo se mu z už relativně vyhřáté „postele“ ven. Nakonec se donutil vstát a stále zabalený do několika přikrývek vyšel na zasněženou planinu. I přes husté stromy byla na zemi silná vrstva sněhu.
Posadil se u ohniště a natáhl ruce k nádherně plápolajícím polenům. Kolem ohně žádný sníh nebyl, ale bahno ho dokonale nahrazovalo. Otráveně se natáhl po polenu, aby si ho mohl dát pod nohy, když ve svém zorném poli objevil něčí ruku, jak mu ho podává. Zvedl hlavu a spatřil tvář elfky.
„Nesu ti teplé oblečení a horkou polévku.“, usmála se.
„Díky.“, úsměv oplatil, shodil si z ramen deku a oblékl si šaty, co mu donesla Narget. Seděly mu přesně a krásně hřály. Nakonec si vzal ještě polévku a s chutí se do ní pustil.
„Daru říkala, že po zimě začne válka…. Že melinarové už od podzimu zbrojí, a že jejich armáda není právě zanedbatelná. Stejně stále nechápu, proč jsou takoví. Proč se stále jen bijou.“, pronesla zamyšleně.
„Protože jich je moc. Potřebují nová území a ostatní jim je nechtějí dát, protože i oni se sotva vejdou tam, kde jim to patří.“, zahuhlal s plnou pusou polévky.
„Ale třeba uvolnit jim kousek místa….“
„Nebudou chtít. Mají rádi boje, a kdyby jim někdo jen tak dal území, vzali by to jako urážku…. Jako, že si o nich ostatní myslí, že si nedokážou místo k žití dobít. Jsou prostě zvláštní.“
„Pak tedy nechápu, proč rovnou celorasovou válku.“
Pokrčil rameny, „Lidé už jim odmítali předávat území. Přestože o něj bojovali, nakonec se ho museli vzdát a tak se pořád přesouvat. Po čase by tě to taky přestalo bavit. A navíc, my tu jsme od toho, abychom udělali pořádek a pokud už zbrojí, měli bychom se taky cvičit, takže….“, vytasil meč a zaujal bojovný postoj.
Narget také tasila, usmála se a mrkla na něj. „Stejně tě porazím.“
„To si jen myslíš!“, vždycky ho bavilo se s ní z legrace hádat. Soutěžili ve všem. Udělal první výpad, Narget ho skvěle vykryla, potom zaútočila ona. Eren se vyhnul a znovu proti ní švihl.
Když se oba udýchaní a zpocení posadili zpátky k ohni, nemohli si na zimu stěžovat. Od úst jim šla pára, jak se snažili nabrat dech.
„Pojď.“, kývla na Erena Narget, chytla ho za ruku a odtáhla kousek od ohniště. Tam sebou švihla do sněhu a začala dělat andělíčka. Potom se převalila na břicho a udělala dalšího vedle. Eren stál nad ní a smál se. Vzal si hroudu sněhu, udělal z něj kouli a hodil ji po elfce, která právě opět bořila obličej do sněhu, aby andělíček nepřišel o hlavičku. Chvíli tak ležela. Potom natáhla ruku, chytla Erena za kotník a stáhla ho k zemi. Popadla hrst sněhu a rozplácla mu ji na obličej. Oba se museli smát. Koulovali se a váleli ve sněhu. Nakonec udělali sněhuláka a vlka ze sněhu a pořád se smáli a smáli. Kouřilo se z nich, jak jim bylo horko a nedostávalo se jim dechu v neustálém záchvatu smíchu. Zapálení do her si ani nevšimli, že tak strávili celé dopoledne. Docela jim vyhládlo a byli by uvítali další jídlo. Doplahočili se k ohni, nabíraje dech. Tam sebou opět švihli do sněhu, aby se schladili a čekali, až jim vlci donesou oběd.
Když přišla Daru s jídlem, jen se usmála. Nic neřekla, přestože se jí hlavou honily myšlenky, že se ti dva nachladí a nebudou moci do války nebo, že raději ani nechce vědět, co prováděli. Položila jídlo vedle nich a zamířila ke svému obědu v chýšce. Cestou ještě vrhla překvapený úsměv na sněhuláka a vlkuláka, tyčící se uprostřed planiny a zmizela u sebe.
Celý den vlci chodili obdivovat výtvory elfů. Stáli u nich celé hodiny a promlouvali s tím, kdo se zrovna naskytl vedle nich, o dokonalosti těch dvou sněhových postav. A když některý z nich zamířil k Erenovi a Narget zeptat se na něco, elfové se jen začervenali, jakože skromnost sama a pak vybuchli v záchvatu neovladatelného smíchu. Nechápali, co na tom vlci vidí.
Nakonec museli všechny vlky učit tvarovat sněhuláky.
Večer už byla celá planina zaplněna spoustou sněhuláků rozmanitých tvarů od něčeho, co byly asi budovy, přes zvířata až po postavy elfů, lidí, tygrodlaků a dokonce i melinarů. Všechny to hrozně bavilo. Byli sice zpocení a unavení, ale zato veselí a dokonale hladoví. Ovšem zásoby jídla taky pomalu, ale jistě chudly, takže když všichni společně zasedli k ohni na večeři, začali plánovat zimní lov na další den.
Za pár hodin padla únava i na ty, kteří byli do té doby stále ještě čilí a tak začala skupinka pomalu řídnout, až tam zůstala jen Daru s Erenem a Narget.
„Tak. I vy byste měli jít spát. Zítra začíná normální učení a na to musíte být odpočatí.“
Eren s Narget se zvedli prakticky zároveň. Na půl cestě do svých chýší se ještě ozvala vlčice.
„A…. dobrou noc a hezky se vyspěte.“
„Dobrou noc, Daru.“, usmáli se, zamávali jí a znovu se dali na cestu přes tábor tak tiše, jak to křupající sníh dovoloval, aby nevzbudili spící vlky.
Narget usnula prakticky hned, jak si lehla, ale Eren ještě nějakou dobu jen ležel a usmíval se. Už dlouho se takhle nezasmál. Naposledy s Rendenem na jejich společné cestě po proudu Anken. A předtím jen s Bilym a Tomone, když byl ještě malý. Nahmatal na krku amulet od Tomone. Ten co jí dal Bily. Byl to narůžovělý kámen, ve kterém proudily tmavě modré žilky jako spousty říček na velké pláni u okraje lesíku. Měl jsem nejlepšího bratra na světě. V očích se mu zaleskly slzy, ale usnul s úsměvem na tváři.