*Lidé
Renden se zatvářil překvapeně, ale šťastně. „Vzít si tě? Vždyť jsme kluci.“
Eren se smutně pousmál. Mrzela ho Rendenova reakce. Čekal, že bude rád. „To není důležité. Miluju tě. Chci ti být, jak nejblíž to bude možné.“, slavnostně před ním poklekl.
„Já taky. Taky ti chci být co nejblíž. Takže, ano.“
„Co?“, nechápal Eren. Význam prvních dvou vět pochytil, ale třetí už mu smysl nedávala.
„Vezmu si tě.“, vysvětlil Renden a zasmál se, když ho Eren šťastně chytil kolem pasu a vtiskl mu hluboký polibek.
„Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo.“, utrhl trs nějakých kytek a podal mu ho. „Tvá svatební kytice. Prstýnek seženu později. Zatím jsme zasnoubení.“, usmál se na něj, jako na svou princeznu. Připadal si jako v pohádce. Měl po boku nejkrásnějšího kluka na světě, který mu navíc řekl, že se stane jeho manželem. Pokud se tak tomu dalo říkat. Rozplýval se štěstím, když ho bral do náruče a nesl zpátky do tábora. Co víc si mohl přát? Snad jen aby nebyla válka, ale ani ta mu teď nemohla zabránit, být nejšťastnější za celý život.
Sebral svůj a Rendenův batoh a vesele se vydal na jih. Nedbal na to, že na něj ze všech stran útočily větve, jakoby ho chtěly bránit před problémy, které mohly přijít. Jakoby i ony chtěly, aby ještě chvíli zůstal v této radostné minutě. Renden poskakoval vedle něj a tahal ho za rukáv, dokud mu Eren nevrátil jeho batoh. Pak už se spokojil jen s držením za ruku.
Eren si ani neuvědomil, že kousek na západ býval Valeyd. Staral se teď jen o to, že si Rendena brzy oficiálně vezme. Hlavu měl plnou představ, jak bude svatba vypadat. Malá, soukromá, nikdo se o tom nemusí dozvědět. Tedy veřejně. Planina a pohoří to vědět samozřejmě budou. Nedělal si naděje, že by se to tam nedozvěděli.
„Vypadají šťastně.“, prohodil Karon k Eräthis. Chvílemi museli tygrodlaci i popobíhat, aby stačili vysokému tempu, které vyvolení nasadili. Rytířka se pro sebe usmívala. Věděla, že chtějí být co nejdříve spolu, aby si poslední dny před válkou ještě aspoň trochu užili. Cítila povinnost nejen vůči Rendenovi, ale i vůči Erenovi. Byla odhodlaná chránit ho stejně urputně, jako druhého chlapce. Možná proto, že se jí svěřil se svým záměrem. Bylo to jejich tajemství. Obdivovala, jak moc jí věří, když se znali ani ne tři dny. Přesto byla ráda, že svůj plán požádat Rendena o ruku, svěřil právě jí. Dokonce ji chtěl za svědka.
Podpořila ho v tom. Těšilo ji, že ho to napadlo. Věděla, jak lidi přiblíží taková událost, jako svatba. Byli vyvolení. Měli možná obětovat své životy ve válce, ale také měli právo být šťastní, jako všechny ostatní páry. A neviděla nejmenší důvod, proč by se nemohli jako chlapci vzít, když se milovali.
V poledne vystoupili z lesa. Čekala je ještě cesta přes území lidí až na jižní pobřeží, kde stálo hlavní město Arromis. V něm sídlil král.
Kymei předpokládal, že se přes pustá území Enwiru, na kterých se jen ojediněle objevilo nějaké to pole, půjde lépe než v hustých lesích Ganden. Vypočítal, že by měli do Cerassilu – druhého největšího města – dorazit několik hodin po setmění. Pátravě si prohlédl všechny účastníky. Vypadali celkem odpočatě a s Erenovým a Rendenovým tempem se mohli do cíle dostat klidně ještě pozdě odpoledne.
Eren se rozhlížel po nudném, jednotvárném okolí. Kraj lidí ho docela zklamal. Čekal něco velkého, honosného. Něco, čím se mohou lidé pyšnit. Smutně zamžoural na Rendena, který jen pokrčil rameny. Znal cestu do pohoří. Dívat se na lidi, pracující na skromných polích, neuspořádaně rozházených v okolí jejich obydlí, mu přišlo ještě docela zábavné.
Pověsil se Erenovi kolem krku a vlepil mu letmý polibek. „V Qienelu je větší nuda.“, povzbudivě se usmál. Eren mu ten úsměv opětoval. Rendenovým nakažlivým úsměvům se nedalo odolat.
Naposledy se rozhlédli a vkročili na lidské území.
Probudil je zpěv ptáků a vůně kvetoucích rostlin všude okolo. Leželi ve velké posteli ve svém pokoji v domě pro hosty. Poslouchali tiché hlasy s chodby. Nikdo se je neodvažoval rušit.
Renden s hlavou položenou na Erenově hrudníku nasával vůně jarních polí, přicházející otevřeným oknem. Místností se proháněl lehký větřík a pohrával si se závěsy. Nechtělo se jim vstávat. Chtěli ještě chvíli setrvat v přesvědčení, že je úplně normální den v jejich úplně normálním životě úplně normálních, obyčejných lidí.
Eren s úsměvem zaplétal Rendenovy vlasy do malých copánků a zase je rozplétal. „Měli bychom vstát.“, zašeptal mu, když po sedmé rozpustil copek, který právě vytvořil.
„Ještě chvíli….“, zabroukal Renden s prosebně našpulenými rtíky. Eren se tomu zasmál.
„Taky bych tu rád zůstal celý den, ale my nejsme obyčejní lidé. Musíme jít do Arromisu. Čím dříve tam budeme, tím víc budeme mít času pro sebe.“, věděl, že tomuhle argumentu Renden neodolá. Společně se vysoukali z postele a navlékli se do cestovního oblečení. Eren Rendenovi svázal vlasy do obvyklého copu, posbírali si věci a vyhrnuli se z pokoje.
V jídelně už na ně všichni čekali.
„To je dost, že jste taky vstali.“, přivítal je Kymei. Vyvolení mu přání dobrého rána opětovali milým úsměvem a pustili se do snídaně.
Před polednem byli na cestě. Do Arromisu to nebylo daleko, ale museli jít malou oklikou, protože město leželo za řekou Katrolets, vytékající z hlubokého jezera Grrist. Přesto se do hlavního města dostali ještě odpoledne.
U městské brány je přivítal hoch, sotva o tři roky starší než Eren. Tvářil se mile. Usmíval se na hosty a byl ochotný vyslechnout Kymeie, který znovu opakoval větu, použitou i v Colefatu. Eren si začínal myslet, že ji má nacvičenou stejně, jako strážní otázku kdo jsou.
Chlapec jim otevřel bránu a s veselým úsměvem je vpustil dovnitř. Asi má tu práci rád., pomyslel si Renden a otočil se za ním právě ve chvíli, kdy se brána znovu zavírala.
Karon se stále držel blízko Eräthis a pohledem prozkoumával domy, kolem kterých procházeli a pozorně sledoval všechny obyvatele. Zatím mu to připadalo, jako normální město. Oproti Colefatu určitě. Skoro přestával věřit všem pověrám o králi.
Prodírali se přelidněnými ulicemi doprostřed města, kde stál palác. Jeho stěny – vlastně všechny zdi v Arromisu – byly zšedlé věkem. Celé to místo působilo posmutněle a trochu mrtvě. Než došli ke králově obydlí, padl chmur zdejšího prostředí i na Rendena a Erena. Nelíbilo se jim tu ještě víc než v Colefatu. Tam to alespoň žilo díky zvířatům. Tady lidé chodily jako bez duše a až na toho chlapce v bráně vypadali všichni staře. Nikde si nehrály děti, neprocházely se tu rodiny, všichni se jen ploužili od domu k domu, od práce k práci. Bylo tam ticho.
První změny si všimli až u paláce. Ve všech oknech se svítilo a ozývaly se odtam hlasy. Dveře nikdo nehlídal, pozvali se tedy sami. Interiér paláce vypadal úplně jinak než vnějšek. Všechny stěny zdobily obrazy, hýřilo to tu všemi možnými barvami.
Zamířili k jedněm z dveří. Byly napůl otevřené. Eren s Rendenem proklouzli dovnitř, ale než stihli vůbec udělat prví krok, zarazili se. Místnost byla plná lidí, tedy hlavně mužů. Až na několik služek nikde nezahlédli jedinou ženu. Král seděl uprostřed toho všeho s pohárem vína a smál se se svými poddanými.
Jakmile si jich všiml, zvedl se do své nevelké výšky a upravil si řídnoucí šedivé vlasy. Eren ho odhadoval na něco kolem šedesáti. Věnoval jim milý úsměv. „Pojďte, vyvolení, čekal jsem vás. Připojte se k nám.“, vybídl je. Ostatní jakoby neviděl.
Karon pokročil o krok dopředu, ale v tu chvíli ho dva z mužů popadli a vystrčili zpátky za dveře se slovy, že dům pro hosty je za rohem. Pak za ním zabouchli dveře.
Renden se nervózně podíval na Erena a přitiskl se k jeho paži. Eren ho objal kolem pasu. „Neboj se, nikomu tě nedám.“, zašeptal mu, aby ho uklidnil. Renden se pousmál a pak se otočil zpátky ke králi. „Přišli jsme vás požádat o pomoc ve válce.“, pronesl vyjednávacím tónem. Tušil, že tentokrát to nebude tak snadné.
Král si upil vína. „Co nabízíš?“, pozvedl obočí v tázavém výrazu.
„Vybojovaná území“, odpověděl Renden větou, kterou mu Kymei vtloukl do hlavy právě kvůli těmto případům.
„Dobrá, smím se zeptat, Rendene?“
„Ano, pane.“, Renden se ohnul v pase v mírné úkloně.
„Zůstaneš na noc? Tvůj přítel samozřejmě také.“, stočil pohled k Erenovi.
Renden se po Erenovi nedůvěřivě podíval, ale pak přikývl. „Ano, pane.“
„Kam jdeš?“, optal se Eren Rendena po několikahodinovém popíjení v králově společnosti.
„Prý se mnou chce mluvit.“, odpověděl Renden a vypochodoval z místnosti za dvojicí mužů, kteří ho měli dovést ke králi.
Eren se vymrštil na nohy. V hlavě mu zněla Karonova slova. Hlídej ho ještě víc než dřív…. „Půjdu s tebou.“
Renden mu věnoval děkovný úsměv. „Chce mluvit jen se mnou.“
„Ale….“
„Za chvíli se vrátím.“, mrkl ne něj a zmizel ve dveřích. Eren přikývl.
„To pochybuju.“, ozval se za ním tichý hlas. Eren se prudce otočil. Za ním stál chlapec těsně po patnáctých narozeninách. Černé vlasy kousek nad ramena mu trčely na všechny strany. Byl oblečený v modré košili a kalhotech pod kolena. Nepatřil mezi nejvyšší, ale byl opravdu štíhlý. Ve tváři měl soucitně vyrovnaný úsměv.
„Jak to myslíš?“, vybafl na něj Eren.
„Vrátí se ti nejdřív ráno. Asi našeho krále pořádně neznáš. Běž za ním, než bude pozdě.“, pokýval chlapec a zmizel mezi ostatními.
Eren chvíli nechápavě sledoval místo, kde ten kluk ještě před chvílí stál. Pak mu došlo, co tím myslel. Už na nic nečekal. Vrhl se ze dveří.
Palác byl stavěný jednoduše. Skládal se z jednoho patra a čtyř chodeb. Věděl, kudy jít.
V první chodbě zahnul do prava. Uviděl Rendena, jak mizí ve stínu za rohem.
„Rendene!“, chtěl vykřiknout, ale hlas mu uvízl v hrdle. Nedokázal ho zastavit. Znovu se rozběhl. Musí to stihnou. Musí v tom králi zabránit. Nikdo nesmí ublížit jeho Rendenovi. Nikdo.
K odbočce se dostal zrovna ve chvíli, kdy se před Rendenem otevíraly těžké, dvoukřídlé dveře.
„Rendene!“, tentokrát donutil hlasivky fungovat. Renden se překvapeně otočil. „Nechoď…. Nesmíš….“, sípal, snažíce se udržet tempo ještě těch několik kroků.
Renden se na něj usmál. „Říkal jsem ti, že chce jen mě.“, zmizel za dveřmi.
„Rendene!“, zakřičel Eren a chtěl se za ním vrhnout, ale jeden muž ho zaklínil v loktech a druhý před ním zavřel a zamkl dveře zdobené rytinami rostlinných motivů.
„Rendene….“, Eren se zhroutil. Zoufale natáhl ruku, kterou se mu podařilo uvolnit, ke dveřím. Ucítil v očích slzy. Průvodci ho až trapně snadno odtáhli zpátky do hlavního sálu plného mužských poddaných.
Erenovi došlo co to znamená, když mu ten hoch řekl, že se Renden nevrátí. Proto za ním šel. Tohle si nezaslouží. Je tak zranitelný…. Měl jsem ho chránit!, vynadal si. Zakňučel, ale ne proto, že by ho bolely paže ze silného stisku průvodce. Cosi uvnitř něj se trhalo na kusy. Neměl Rendena nechat jít samotného.
„Nestihl jsi to, co? Chudák kluk, vypadal mile.“, vedle něj z ničeho nic znovu stál ten chlapec. Eren ho zalitoval. Jestli si prožil to samé, co se nepochybně stane Rendenovi….
Ten pokoj vypadal zvláštně. Renden se po něm rozhlédl až dlouho po tom, co za tím zapadl zámek velkých, dubových dveří. Nechápal, proč s ním chtěl král mluvit zrovna tady.
Byla to spíš komnata. Jediné, co trochu připomínalo ložnici krále, byla měkká postel s modrými, hedvábnými nebesy. Na ní ležely nadýchané polštáře. Bílé závěsy se lehce vlnily v jemném vánku přicházejícím zvenku otevřeným oknem. Bylo zasazené v těžkých pozlacených pantech, z nichž se odlupovala barva. Sklo, vsazené do stříbrného rámu pokrytého spoustou malých ornamentů, zanechávalo na stářím zašedlých stěnách duhové šmouhy.
U stěny skromného pokoje stál mosazný svícen, jehož jednotlivá ramena byla obtočena stříbrnými šlahouny, ústícími v drobné zlaté lístečky. V něm plály čtyři svíce. Vosk pomalu stékal na stolek, na kterém svícen stál a hromadil se v okvětních plátcích růží, nasypaných okolo něj.
Najednou vešel král, oděn v lehkém županu, zvýrazňujícím jeho pomíjivou výšku a zřetelnou nadváhu. „Líbí se ti náš pokoj?“, usmál se sladce vladař.
Renden sebou překvapením a úlekem trhl. „N-Náš?“, zakoktal.