*Sen
Viděl dívku. Krásnou elfskou dívku s černými vlasy. Stála na bitevním poli v obklopení vlků a horských šelem. Bránili jí vlastními těly, ale postupně umírali a nepřátelé se k dívce blížili neskutečně rychle. Najednou se tam objevila ta žena, kterou viděl…. Vědma Etutka. Snažila se elfku chránit, ale nepřátelé ji přemohli a ona ji tam musela nechat, aby sama přežila.
Krátce zahlédl i Rendena bojujícího po boku nesčetného množství lidí, elfů, vlků i tygrů.
Ale jeho pozornost si opět přitáhla ta dívka. Statečně bojovala proti ohromné přesile, přestože už byla zesláblá délkou boje a odvracela rány stále pomaleji. Eren cítil nutkání jí pomoci, ale nevěděl jak. Nemohl se pohnout. Jen hleděl na elfku, ke které se ze všech stran hrnuly tucty nepřátel.
Uslyšel bolestný výkřik a potom ticho. Viděl jak elfka padla na zem probodnutá meči mnoha protivníků. Další výkřik oznamoval štěstí a radost. Radost z toho, že zemřela. Eren ucítil, jak ho pálí slzy v očích. Třetí výkřik patřil jemu.
Eren se s křikem probral ze snu. Už bylo ráno a Renden seděl nad ním a tvářil se starostlivě.
„Ta dívka….“, zašeptal Eren a posadil se.
„Jaká dívka?“
„Z toho snu. Bojovala, ale zabili ji. Byla tam i ta vědma…. Etutka…. A spousta vlků, tygrů, elfů a lidí.“
„Byl to jen zlý sen.“, Renden ho objal a elf se na chvíli cítil opravdu šťastný, že svého blonďatého přítele má. V jeho objetí se cítil v bezpečí, přestože věděl, co dokáže Renden se svou povahou vyvést.
Eren se nadechl s obličejem ponořeným do jeho vlasů. Krásně voněly. Po jehličí, listí, hlíně, lesní vodě…. Jakoby se v těch vůních koupalo celé Rendenovo tělo. Eren znovu vdechl. Smysly mu obalila vůně toho chlapce. Zavřel oči. Nemohl se ho pustit. Nechtěl.
„Byl tak skutečný….“, Eren konečně přiměl své tělo fungovat. Sebral dýku, luk, posnídal a připravil se na cestu do Collefatu. V té chvíli si opět vzpomněl. „Rendene, musíme se rozloučit. Snad ne na dlouho, ale tvá cesta vede opačnou stranou. Doufám, že se brzy setkáme.“
Rendenův obvyklý úsměv překryla rouška smutku, když si uvědomil, že už opravdu nastala chvíle opustit Erena. Za tu dobu co byli spolu si už jeden na druhého zvykli a nechtělo se jim rozdělit se, ale věděli, že pokud chtějí pomoci těm, které mají rádi, musí jít každý sám. „Snad se brzy potkáme.“, pousmál se, znovu objal přítele a zamířil na západ pryč z lesa směrem k horám.
Eren ještě chvíli stál. Snažil se vtisknout si do paměti tu krásnou vůni, ale v hloubi duše věděl, že ji stejně nikdy nezapomene.