Jdi na obsah Jdi na menu
 


*Město zvířátek

První, čeho si všimli, když vešli do města byla spousta zvířat. Všude na ulicích se procházely ovce, krávy, koně, psi, kočky a další domácí i divoká zvěř. Jen zřídka zahlédli nějkého člověka nebo elfa. Motali se mezi netradičními obyvateli města, snažíce se nepřišlápnout jejich ocasy a končetiny.

„Tohle je hlavní město elfů?“, uchichtl se Renden. „Je tu víc zvířat, než čehokoli jiného. Nedivil bych se, kdyby ty domy patřily taky těm zvířatům.“

Eren mu věnoval souhlasný úsměv. Šli mlčky. Tedy až na Rendena. Snažili se vypadat přirozeně, nenápadně. Pomalu postupovali k hlavní bráně do paláce. Eren nahmátl Rendenovu ruku a nervózně mu ji stiskl. Setkat se s elfským králem. S jeho králem. Poprvé za celý život. Vždy věděl, že nějaký je, ale nikdy ho neviděl osobně. Neznal ani jeho jméno. A rozhodně netušil, že má místo elfů město plné zvířat.

Naštěstí alespoň strážní u brány byli elfové. Tvářili se unaveně a mrzutě. Renden podvědomě ještě silněji stiskl Erenovu ruku, ten mu stisk oplatil a povzbudivě se na něj usmál.

„Kdo jste a co chcete?“, zadrmolil znuděně jeden ze stráží. Eren si podle toho domyslel, že tuhle větu mají přesně naučenou a říkají ji každému, kdo se objeví.

Vyjednávání se strážemi se ujal Kymei. „Jsme tygrodlačí rytíři z pohoří Chalitenpi. Doprovázíme Rendena a Erena, vyvolené věštbou paní Etutky. Přišli jsme s králem projednat jeho pomoc ve válce.“, uklonil se velitel. Strážný otráveně zabručel něco ve smyslu, že je půjde ohlásit a zmizel za velkými dvoukřídlými vraty.

Druhý strážný vypadal o pár let mladší než jeho kolega. Taky se zdál méně mrzutý. Mohlo mu být tak kolem čtyřiceti let. Plaše se na ně usmál a pokynul jim, aby šli dovnitř.

„Můžete počkat tady.“, uvedl je do obrovské haly, ze které stoupalo trojí schodiště. Na stropě se skvěla malba z nějakých dávných válek s melinary. Stěny měly barvu jarní louky. Erenovi se z té směsi zelené a žluté dělalo trochu nevolno, ale nesnažil se ani doufat, že by to v ostatních místnostech vypadalo jinak. Podlaha vytvořená z malých barevných kamínků, poskládaných do zvláštního tvaru, byla poseta spoustou otisků tlapek.

Renden se rozhlédl. Byl si jistý, že ještě před chvíli zahlédl na zábradlí schodiště mourovatou kočku. Otočil se zrovna, když nad ním z jednoho úchytu na pochodeň na druhý přeskočila malá černá veverka.

„Ty zvířata jsou všude.“, zašeptal Renden, jako by nechtěl všechnu zvěřinu sídlící v paláci vyplašit.

Strážný přikývl a vyšel ven. V tu chvíli se objevil jeho kolega. „Čeká vás. Běžte nahoru po těch prostředních schodech. Jsou to třetí dveře v pravo. Poznáte to.“, zabručel a zaklapl za sebou vstupní vrata.

Skupina s Kymeiem v čele se vydala podle rad strážného. Vystoupali po schodech a vešli do jediné chodby, která na schodiště navazovala. Hned pochopili, co muž myslel tím, že přijímací salon poznají. Z třetích dveří v pravo se ozývaly skřeky, mňoukání, štěkání, pískání a všemožné další zvuky.

Váhavě zaklepali. Přes všechno to zvířecí volání uslyšeli tichou výzvu, aby vstoupili. Kymei s pochybovačným výrazem na tváři zabral za velkou, nízko položenou kliku a otevřel.

Z místnosti téměř bez oken na ně vyvanul puch směsice tělních tekutin všech obyvatel této místnosti. Jakmile se vzpamatovali z toho šoku, vkročili do místnosti.

Na špinavém trůnu seděl král v tmavém slavnostním rouchu. Na klíně mu předla černá kočka, na opěrkách spaly sovy a vedle trůnu si hověly dvě velké feny. Za trůnem přešlapoval bílý kůň. Renden s Erenem se na sebe nechápavě podívali. Nedokázali vymyslet způsob, jak koně dopravit po schodech až sem.

Král se na ně usmál přes tlapku protahující se kočky. „Prý chcete pomoc ve válce.“, zatrylkoval tiše. Měl trochu nasládlý, zpěvný hlas.

„Ano, veličenstvo.“, uklonil se Kymei. Ostatní to po něm zopakovali.

„A prý tu máte vyvolené. Kde jsou?“, král podrbal kočku pod bradou a mile se na ni usmál, když šťastně zapředla. Eren se na něj trochu zděšeně podíval a stále držíc Rendena za ruku vystoupil krok před ostatní. „Já jsem Eren. Z planiny. A tohle je Renden z pohoří.“, snažil se udělat dobrý dojem.

„Máš rád zvířata, Erene z planiny?“, Eren nechápal, proč se na to král ptá, ale usmál se a přikývl. „Ano, veličenstvo.“

Panovník se sklonil k feně a pohladil ji po hnědé hlavě. „A ty, Rendene z pohoří?“, Renden jen přikývl. Neměl z toho dobrý pocit. Podvědomě se přitiskl blíž k Erenovi.

„Víte, já si myslím, že jsou obdivuhodná. Dokážou se o sebe postarat sama a přitom potřebují společnost. Jsou divoká, ale stačí jedno milé slovo a začnou vás mít ráda. Pokud opravdu máte rádi zvířata, jsem ochoten vám pomoci.“, král se tvářil vážně, jako by právě přednášel o novém projektu zlepšení prosperity města. „Jen mi řekněte, kde je třetí vyvolený?“

Renden potlačil vzlyk. Pak se neuvěřitelně pevně podíval králi přímo do očí. „Zemřela, aby mě chránila.“, pronesl a ta slova se odrazila od stěn v tlumené ozvěně. „Měla ráda zvířata. Hlavně vlky.“

Král se usmál jeho předvídavosti. „Nebude vám vadit, když vás tu ubytuji přes noc?“

Kymei se znovu ujal slova. Rendenova reakce ho překvapila stejně jako ostatní. Ale nejvíc dojala Erena. Takhle vyrovnaně by o smrti Tomone mluvit nedokázal. Karon ve chvíli, kdy Renden vyslovil odpověď nešťastně sklopil hlavu a Eräthis věnovala Rendenovi úsměv vypovídající o tom, že je ráda, že už si to nevyčítá.

„Jsme potěšeni vaší nabídkou, veličenstvo. Samozřejmě přijímáme.“, Kymei se znovu zdvořile uklonil.

Král se zatvářil opravdu šťastně. „Neříkejte mi prosím veličenstvo. Nikdo mi tak neříká. Jmenuji se Yolet.“

Renden se musel hodně přemáhat, aby nevyprskl smíchy nad hrdostí s jakou král vyslovil své jméno. Eren do něj varovně dloubl, přestože mu taky dalo práci nesmát se.

Král se znovu usmál a položil kočku na zem. „Předpokládám, že deset pokojů postačí.“, zamyšleně se zadíval a skupinu, čítající dvacet členů. Potom vyšel na chodbu, následován kočkou a hosty. Zamířil do vstupní haly, kde se vydal vedlejším schodištěm nahoru. Za ním následovala zase jen jediná chodba. Tady se člověk opravdu neztratí, pomyslel si Eren, když nahlédl do prvního pokoje, který měl obývat Kymei s dalším rytířem.

Postupovali chodbou až na konec, zatímco král přiděloval komnaty. Až na ty dva strážné před budovou nepotkali jediného sluhu. Jen samá zvířata. U předposledního pokoje se zastavil a pokynul Eräthis a Karonovi, aby se ubytovali tam. Pak došel k posledním dveřím. „Tenhle pokoj je váš, vyvolení.“

Eren se děkovně usmál. Doufal, že Kymei tuto nabídku přijal jen z vděčnosti a slušnosti. Vůbec se mu tady nelíbilo. V celém pokoji byla jen jedna postel, plná zvířecích chlupů. Vypadala, že ji už dlouho nikdo nečistil. Obrátil se k Rendenovi. „Přespím na zemi.“, po dlouhé době konečně pustil jeho ruku. Renden přikývl. Já taky.“, pousmál se. „Nelíbilo se mi to už od začátku.“, podotkl.

Eren ho povzbudivě políbil. „Ráno odtud zmizíme. Museli jsme sem jít. Teď, když už máme pomoc jistou, se můžeme v klidu vyspat. Nebo se věnovat sami sobě.“, začal mu rozepínat jeho černou košili. Přitiskl ho ke stěně a přejel mu jazykem po klíční kosti, přičemž natáhl ruku ke dveřím a s hlasitým klapnutím zamkl.

Mezitím ve vedlejším pokoji Karon vedl vážný rozhovor s Eräthis. Oba se rozhodli spát mimo postel. Teď seděli každý v jednom rohu malé místnosti a debatovali o říši lidí a válce. Věděli, že lidský král nebude ochotný pomoci jim jen na základě odpovědi, že mají rádi zvířata. Vlastně si byli docela jistí, že bude za pomoc něco chtít. Také rychle uhodli co, protože dobře znali zvěsti o králi a jeho panství. Znali povídačky o tom, že jeho poddaní jsou jen mladí muži. Neodvažovali se hádat, co je na tom pravdy. Přestože Karon vyrůstal mezi lidmi a v době, kdy odcházel, už vládl dnešní panovník, nikdy se nepřiblížil hlavnímu městu natolik, aby si mohl ověřit všechny drby. A byl za to docela rád. Záleželo mu na Rendenovi. Domluvil se s Eräthis, že hned ráno si promluví s Erenem. Je to jeho partner, měl by to vědět a dávat na něj pozor.

„Eräthis, jak myslíš, že si ten král obstará nástupce, pokud je to všechno pravda?“, zauvažoval Karon.

Eräthis se smutně usmála. Nechtěla, aby se Rendenovi něco stalo. Cítila, že se to Karon nesnaží zlehčovat, že jen vyslovil nahlas myšlenku. „To nevím, Karone, ale to teď není důležité. Hlavní je, že se musíme postarat o Rendena. Jestli se mu něco stane, přísahám, že pokud nám lidský král pomůže, přidám se na stranu melinarů alespoň na tak dlouho, abych ho stihla zabít.“

„A jeho vojáci pak zabijou tebe.“, podotkl Karon, jako by šlo o naprosto nedůležitou věc. „Tak to, Eräthis, nedělej. Budeme tě potřebovat.“, věnoval jí unavený, ale upřímný úsměv, vstal, aby jí přehodil přes ramena kožešinu a pak se sám uložil na špinavou zem.

„Karone, ale co když se bude zajímat o Erena?“, zamumlala Eräthis s hlavou opřenou o kolena.

„Eren je dost silný a rozumný na to, aby se ochránil sám. Myslím, že kdyby po něm král vyjel, byl by dost vypočítavý. Nenechal by si ublížit. Renden je důvěřivý. Navíc nedokáže vzdorovat panovníkovi. Zmoudřel za tu dobu, co pobýval u nás, ale nedokáže se ubránit. A proto mu musíme pomoci, jak nejlíp dokážeme. Hlavně Eren mu musí pomoct.“, přitáhl si přikrývku až k bradě a zavřel unavené oči.

Eräthis ještě dlouho seděla v rohu a přemýšlela nad tím, co jí Karon řekl. Věděla, že chránit Rendena je důležitější, protože Eren se dokáže zaopatřit docela slušně sám, ale nestarat se o něj vůbec? Je přece také jeden z vyvolených. Má stejně důležitou roli jako Renden. Přišlo jí, že Karon Rendena zvýhodňuje jen proto, že je jeho přítel. Připadala si jako rozcestník nebo nějaký střed mezi zájmy planiny a pohoří.

Nakonec se opřela o stěnu a nechala myšlenky, aby jí vytvořily bláznivý sen.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář