*Rendenovi učitelé
Ráno se Rendenovi naskytla první příležitost prohlédnout si tábor jeho hostitelů. Ležel v údolí obklopeném horami, byl plný stanů, uprostřed plápolal oheň na kterém se v kotlíku vařil kopřivový čaj, a přestože bylo brzy ráno, v tábořišti už bylo rušno.
Prošel mezi stany, snažíce se najít Karona, aby se zeptal, kde se může najíst a kdy začnou s učením.
„Dobré ráno, Rendene.“, ozvalo se za ním. Renden se otočil, připraven zasypat Karona spoustou otázek, ale zarazil se, když spatřil dívku s hnědými vlasy spadajícími na opálená ramena. Z tváří jí vyrůstaly fousky. Renden si odkašlal, aby skryl záchvat smíchu, který ho přepadl naprosto bez opodstatnění.
„Ehm…. Ahoj!“, nasadil svůj obvyklý sladký úsměv. Cítil jak se mu její zelenožluté oči provrtávají hluboko do těch jeho, až měl pocit, že mu vidí přímo do duše. Nakonec to nemohl vydržet, uhnul pohledem někam ke svému stanu.
„Půjdeš se s námi najíst? Vím, že hledáš Karona. Poslal mě za tebou. Sedí tam s námi a čeká na tebe.“
Renden přikývl s pohledem stále upřeným přes její rameno.
„Jak to, že všichni znají mé jméno?“, vyslovil u ohniště otázku, která mu už dlouho ležela v hlavě.
„Čekáme na tebe už dlouho. Všichni znají věštbu a nedávno jsme se dozvěděli i jméno. Víme jaké máš poslání a pomůžeme ti ho vyplnit, jak budeme moci.“, prohlásil starší muž, jehož rezavé vlasy byly protkány stříbrnými nitkami. Kolem ohně sedělo ještě nejmíň padesát dalších tygrodlaků. Jejich oblečení připomínalo tuniky pod které si oblékli široké kalhoty a všem vyrůstaly z tváří fousky.
„Jmenuju se Seyon.“, představil se ten muž, „tohle je má dcera. Lanthen.“, ukázal na dívku, která se posadila vedle něj. Byla to ta, která pro něj přišla. Znovu se do něj vpíjela pátravým pohledem, jakoby ho rozebírala a prozkoumávala kousek po kousku, zatímco on tam seděl, poslouchal jména všech u ohniště, snažil si je zapamatovat a přiřadit k nim obličeje.
Jeden mladík, který se zdál nejmladším z přítomných mužů, se představil jako jeho učitel dějin a kultury. To Rendena trochu zmátlo. Čekal, že učitel dějin bude někdo starší, kdo bude znát minulost, kdo žije dlouho a ví co se stalo před šedesáti lety, ne někdo komu je sotva dvacet. Zaplaven myšlenkami jen letmo postřehl jeho jméno – Swir.
Další z jeho učitelů byl středního věku. Měl ho naučit přijmout minulost a pochopit budoucnost, vážit si přátel a ukázat mu skryté klady smrti. Renden chvíli přemítla, jaké klady může mít smrt, ale nechal toho, když se mu začali představovat další učitelé.
O jeho velící schopnosti se měl postarat Seyon a – přestože tomu nemohl uvěřit – jeho výcviku v boji měla velet Lanthen.
Po snídani k němu přistoupil Karon s kusem pergamenu. „Tvůj rozvrh.“, prohlásil suše a už se měl k odchodu, když….
„A co mě budeš učit ty?“
Karon se pousmál a dřepl si, aby měl oči na stejné úrovni. „Já jsem jen posel, Rendene. Nemohu tě učit. Nemám na to dost vysoké postavení.“, nepřesvědčivě se usmál. V očích měl hluboký smutek. Nebyl to ten mladík, který pro něj přišel v noci , aby ho dovedl do tábora. Jakoby přes noc zestárnul nejmíň o deset let. Vypadal starší a neustále chodil s hlavou svěšenou, byl zamlklý a smutný.
„Ale Swir -„
„- je mladší. Já vím, ale v jeho případě to je něco jiného. On převzal velení po svém otci a navíc si mohl dovolit vzdělání, proto tě učit může. A může tě učit dějiny, přestože nedávno dospěl.“
Renden naprázdno polkl. Jak to Karon věděl? Jak věděl, že přemýšlel o tomhle, když se dozvěděl, že ho Swir má učit historii?
„Ale já chci, abys mě učil!“
Karon se povzbudivě usmál. „Víš, že to nejde.“, zvednul se a se sklopenou hlavou odcházel.
„A nemůžeš mě učit třeba soukromě? Po jiných, ostatních hodinách?“, zavolal za ním Renden, ale Karon jen zakroutil hlavou a pokračoval.
Renden se za ním chvíli díval a pak se rozběhl. Dohnal ho ve chvíli, kdy zamířil ke svému stanu. „Ani psaní nebo vyrábění mečů?“
Karon se zastavil a usmál se. „Nevíš jak rád bych tě učil. Líbí se mi tvá povaha a nadšení pro práci, ale opravdu to nejde.“, pohlédl na něj a Renden pochopil, že nemá cenu dál ho přesvědčovat.
„Kdy se uvidíme?“, zeptal se ještě, když Karon vcházel do stanu.
„Myslím, že brzy. Přijdu za tebou, až ti skončí vyučování. A ehm….“, s trochu provinilým výrazem mu podal zmačkaný rozvrh, „za chvíli ti začínají dějiny.“
Renden si rozvrh vzal a sklesle odešel zpátky k ohni, zatímco Karon za sebou s melancholickým výrazem zatahoval plachtu stanu.