*Posmrtný vzkaz
Eren právě okopával brambory na svém skromném políčku, když k němu přistoupila místní léčitelka a napůl i správkyně vesnice, Rhen. Byla to jedna z nejstarších žen ve Valeydu, ale na svůj věk vypadala opravdu krásně. Teď však byla bledá a pod únavou opuchlýma očima jí svítily smavé kruhy.
„Erene….?“
Chlapec se na ni otočil a setřel si rukávem pot z čela. „Ano?“, něco v jejím výrazu ho donutilo položit tu otázku. „Co se stalo?“
„Erene…. Mlaru před chvílí zemřela.“
Rhen sklopila hlavu, když hoch odhodil motyku a proběhl kolem ní směrem k domu.
Pláčem bez dechu vběhl dovnitř. Zamířil přímo k posteli, kde ležela Mlaru oblečená v nejkrásnějších šatech, které dostala darem od svého muže. Dovezl jí je z Enwiru, kraje lidí. Byly pošité kameny a krajkami. Zlatá, sametová látka jemně zvýrazňovala barvu jejích očí. V rukách měla kytici. Byla uvázaná z kytek, jejichž malinké okvětní plátky zlehka přecházely z modré v černou barvu. Byly to pohřební kvítky. Rostly jen za Valeydem a trhaly se pouze když někdo zemřel.
Eren klekl vedle postele. Sevřel matčinu ruku a políbil ji na čelo, pro klid duše při cestě na druhý břeh.
„Je mi to líto.“, zašeptala léčitelka a jemně mu stiskla rameno. Ani si neuvědomil, že tu byla.
Dveře tichounce vrzly, když je za sebou Rhen zavřela.
Nesnažil se neplakat. Jeho slzy zmáčely celou Mlarynu tvář a krásné stříbrné vlasy se jí lepily k chladnoucímu obličeji, když slzy začaly pomalu zasychat.
Nakonec se sesunul vedle postele, stočil se u zdi a dál plakal do svých kalhot.
Až po několika hodinách sebral odvahu znovu se podívat na posledního blízkého elfa, kterého právě ztratil.
Poryv větru, který se prohnal pokojem, mu navál vlasy do obličeje, vysušil slzy a zvedl kus pergamenu položený vedle těla. Chvíli si s ním pohrával ve vzduchu, než po něm Eren natáhl ruku.
Chytl pergamen a přečetl ho:
Podél řeky, hustým lesem
Musíš kráčet k nám,
Za okamžik nedlouhý
Bude z tebe pán
Kolem mnoha měst
Do žádného nevejdeš
S časem a svým nepřítelem
Hru nedobrou sehraješ
Avšak je to osud Tvůj
Musíš býti král
Vezmi jen věci důležité
Na cestu dej se v dál!!
Věděl, že elfové milují básně a hádanky, ale téhle nerozuměl. Chvíli stál jen tak se vzkazem v ruce a pak si ho přečetl znovu.
Eren se zamyslel. Co by to mohlo znamenat? Mám být pán…. Pán čeho? Jaký nepřítel? Melinarové? Jaký král?
„Erene….? Musíš zařídit pohřeb.“, honem schoval pergamen do kapsy, když do domu vešla mladá elfka Tomone. Dlouhé, zlaté vlasy měla vyčesané do drdolu vysoko na hlavě a schované pod síťkou. Na sobě měla oranžové pracovní šaty po kolena, stažené páskem přes boky.
„Já…. Já vím….“, zakoktal se.
„Je mi to líto….“, zašeptala dívka. „Chovala se ke mně jako k vlastní dceři.“
Eren jen přikývl. Vnímal ji jen napůl. Obsah vzkazu mu pořád vrtal v hlavě. Jediná řeka v okolí, kterou znal byla malá říčka Anken, kam chodil pro vodu. Mysleli tuhle nebo tu je i jiná?
„Erene, poslouchal jsi mě?“, vytrhla ho z přemýšlení Tomone. Úplně na ni zapomněl, zahloubaný ve svých myšlenkách.
„C-co….?“, elfka na něj našpulila rty v mírně rozzlobeném, netrpělivém výrazu.
„Říkala jsem, že ti Kaltos vzkazuje, že bude problém s pohřbíváním, protože vedle hrobu tvého otce a bratra….“, povzdychla si – svého snoubence Bilyho hluboce milovala a jeho smrt pro ni byla hroznou ránou. „….je hrob Rheniny rodiny, tudíž bude muset být Mlaru pohřbena jinde.“
Eren se zarazil. Vždy mu záleželo na tom, aby jeho rodina byla spolu. I po smrti. Pohřbít Mlaru jinde bylo pro něj nepřípustné.
„Pohřbím ji k otci.“, Rozhodl nakonec.
„Ale Erene…. To nejde a ty to víš.“, špitla Tomone.
„Každý elf má právo na to, aby byl pohřben se svou rodinou!“, ohradil se Eren. „A vím, že matka by to tak chtěla.“
Tomone jen přikývla. Chápala ho. Ona ano.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář