*Sousoší
Uběhlo už pár měsíců od doby co ho sem Karon přivedl a vrcholky hor začal pokrývat jemný sněhový poprašek. Renden – jako v každé volné chvíli – bloumal po táboře utopený v myšlenkách. Nikdy by si nepomyslel, že mu bude domov tolik chybět a ještě nikdy necítil, že z něj štěstí prchá takovou rychlostí. Přesvědčení, že blížící se válka bude jen malou bitkou, ve které nemůžou nevyhrát, ho opouštělo každou vteřinou a křehká naděje, že jeho sestra žije, kterou si živil každým milým zážitkem, se rozpadala jako domeček z karet. Už chápal, jak se musí Karon cítit. Jeho široké úsměvy pomalu řídly a blázínkovství pro něj tak typické už taky téměř nebylo znát.
Zrovna když zase pojednou zvedl hlavu od země, spatřil Karona, jak k němu spěšně míří. Vypadalo to jako by ho posel jen míjel, ale krok za ním ho popadl za rukáv. „Na nic se neptej a pojď. Vůbec bys o tom neměl vědět, ale pokud budeš stále v téhle náladě, nemáme šanci válku vyhrát.“, sykl na něj a odtáhl ho na kraj tábora. Tam se na chvíli zastavil. „Ukážu ti něco, co viděl jen málokdo z nás, natožpak lidí. Ale musíš být úplně potichu. Jestli někdo zjistí, že jsi to viděl, můžeš si být jistý, že se už nikdy neuvidíme.“, znovu ho popadl za paži a vedl dál mezi horami.
Renden se jen rozhlížel a snažil se jít co nejtišeji. Někdy sice šlápl na větvičku – to se na něj Karon vyčítavě podíval - , ale jinak šli naprosto tiše.
Po půl hodině, která Rendenovi díky usedavému tichu připadala jako věčnost, došli k malé jeskyňce v jedné z nejvyšších hor, jejíž vrcholek se ztrácel v mracích. Karon pokynul, aby Renden vstoupil a stále se rozhlížeje vešel za ním.
Octli se ve spoře osvětlené místnosti. Její stěnu pokrývaly řady vyrytých znaků od stropu až po kamennou podlahu. Na nízkém jeskynním stropě se skvěl obraz spousty tygrů. Vypadal skoro jako rodokmen. Uprostřed jeskyňky byl malý oltářek na němž stálo do pískovce vytesané sousoší. Mělo barvu jako každý pískovec, avšak vyzařovalo z něj zvláštní namodralé světlo. Magické světlo, takové, které hřeje u srdce a dodává pocit štěstí, radosti a naděje. Renden se od něj nemohl odtrhnout, hleděl jen na něj, a čím déle se na něj díval, tím větší teplo v sobě cítil.
Vytrhl ho z toho až Karon, který mu položil ruku na rameno.
„Je to sousoší holuba, mrože, slimáka a delfína – námi uctívaných zvířat. Věříme, že v těchto zvířatech sídlí bohové – v holubovi štěstí, v mroži radost, slimáku láska a delfínu naděje. Sem chodí každý z nás, když potřebuje povzbudit. Jediné, co musí, je být dospělý. Každý u nás ví, že ti, kteří ještě nedospěli, se musí naučit se svým smutkem vyrovnat sami. A toho, kdo ukáže mladším toto místo, čeká trest, ale na tebe se prostě nedalo dívat. Nesmíš nikomu říct, že jsi to tu viděl. Slib mi to.“
Rendenova tvář se znovu rozzářila obvyklým úsměvem. „Slibuji.“
Karon se taky usmál. „Zajdi sem pokud budeš potřebovat, ale pamatuj, že tě nikdo nesmí vidět.“
Byli zase na cestě, když se Renden otočil ke svému průvodci.
„Karone…. Víš, že jsi můj přítel? Mám tě rád….“
Karonovi se v obličeji rozlil šťastný úsměv. „Taky tě mám rád, můj malý Rendene. Těší mě, že jsem tvůj přítel. Vím, že nikoho nemáš.“, poslední větu jen tiše zabrumlal.
„Mám tebe. Jsi jako můj bratr.“
Karon se jen usmál. „Už bychom měli být zase potichu. A taky bys měl vypadat, že nejsi tak šťastný, jako jsi…. Aby někdo nepochytil podezření.“
„Ale já nemůžu být nešťastný.“
„Zkus to aspoň hrát.“
Došli do tábora, rozloučili se a Renden začal znovu bloumat, ale na tváři už měl úsměv.
„Co, že tak vesele?“, ozvalo se mu za zády, a když se otočil spatřil znovu ty zkoumající oči, nutící sklopit pohled.
„Jen jsem si vzpomněl na jednu písničku. Vždy mi zvedne náladu.“
„Ale proč sis na ni nevzpomněl už dřív? Chodíš tu se svěšenou hlavou už nějaký ten pátek. Nevěřím, že to jen kvůli tomu. Mimochodem neviděl jsi Karona? Chtěla jsem s ním mluvit ohledně výcviku tvého boje. Poslední dobou ses moc nezlepšil, ale teď když už jsi zase v pořádku….“, provrtávala ho zkoumavým, trochu chladným pohledem.
„Neviděl…. Tedy ano viděl. Před chvílí šel k sobě.“
„Dobrá.“, Lanthen se otočila na podpatku a zamířila ke Karonovu stanu.
Renden měl zvláštní pocit, že tohle nedopadne dobře. Znal se až moc na to, aby věděl, že neumí lhát tak, jak by bylo potřeba. Lehl si na zem a sledoval oblohu, zatímco k němu vzdáleně doléhaly útržky dívčina rozhovoru s Karonem.
„…. Doufám, že jsi mu to neukázal. Víš, co by to znamenalo.“
„Neřekl jsem mu o tom!“
„Říkal mi o nějaké písničce….“
„Vyprávěl mi o ní…. Že mu ji zpívala jeho matka…. Prý ho uklidňuje.“
„Ale proč tedy….“
Rendenovi nad hlavou proletěl párek ptáků. Nesmí se to dozvědět. Prosím. ať se to nedozví!
„Protentokrát to nechám být, ale jestli někde najdu cokoli, co by odpovídalo tomu, že to viděl…. Víš, co tě čeká.“
„Ano…. Vím….“
„Udělala bych to nerada, ale zákon je zákon a ty znáš naše pravidla…. Nesmíš mu bránit v učení sebeovládání. Pro válku se to bude hodit.“, dívčin hlas byl nezvykle nepříjemný.
„Já vím, Lanthen, taky mu v tom nebráním. Neviděl to stejně, jako já neviděl, co skrývá Opuštěná hora.“
„Dobrá…. Necháme to být.“, zavrčela a odkráčela pryč.
Karon si povzdychl. „Dělá, jako by tu měla největší moc….“, prohodil jen tak pro sebe.
Renden si vydechl úlevou, usmál se a dál sledoval ptáky kroužící na nebi.