*Svoboda
Eren se zadíval na Rendenovu kůži posetou spoustou modřin. „C-co ti to udělal?“, vzlykl. Pořád si to vyčítal. Už chápal, proč mu Karon říkal, aby na něj dal pozor. Ale on to nedokázal. Neochránil ho. „Co ti ten bastard provedl?“
„Nech to být….“, špitnul Renden, jakoby doufal, že když to vysloví potichu, bude si Eren myslet, že se nic nestalo.
Stáli ve vstupní hale paláce. Bylo časně ráno, všichni obyvatelé města ještě spali, jen členové výpravy už byli vzhůru. Eren uviděl Rendena, jak vychází z chodby, vedoucí ke králově ložnici. Zastavil ho, zrovna když chtěl vyklouznout ven otevřenými vstupními dveřmi.
„Znásilnil tě?“, byl si odpovědí víc než jistý, přesto se zeptal.
„Řekl jsem, abys to nechal být!“, vykřikl Renden a znovu zamířil ke dveřím, ale Eren ho chytl za ruku a přitáhl ho k sobě.
„Ne, Rendene, nemůžu to nechat být. Miluju tě.“, v jeho výrazu se mísila touha zabít toho krále s láskou a útěchou, kterou chtěl Rendenovi poskytnout.
„Ano“, zamumlal Renden přes Erenovo rameno, když se k němu přitiskl v pevném objetí.
„Co ano?“, odtáhl se, aby mu viděl do očí.
„Znásilnil mě.“, znovu měl ten pevný, tvrdý pohled, jako když mluvil o Nargetině smrti.
„C-cože?“, tušil to, ale takto přímou a vyrovnanou odpověď nečekal.
„Ano. Třikrát. Víš, jaké to je? Třikrát za jedinou noc s nějakým šedesátníkem, když ani nechceš a nemáš kam se schovat nebo utéct? Nevíš. Nezažil jsi to.“, vzlykl Renden, drtíce své lícní kosti, jak si horlivě stíral slzy.
Eren si zaryl nehty do dlaní při představě násilím svléknutého Rendena choulícího se v rohu, třesoucího se strachy před králem, který se na něj chystá vrhnout. Měl chuť toho chlapa rozpárat na kusy. Za to, co provedl jeho malému Rendenovi.
Nakonec jen popadl Rendena do náruče a vynesl ho z paláce. Tam ho k sobě opět přitiskl. „Promiň, lásko. Omlouvám se. Měl jsem tě chránit. Já….“
Renden ho umlčel slaným polibkem. „Nemůžeš za to.“
„Erene, Rendene!“, zakřičel na ně Kymei. S rytíři na ně čekal pod schody do paláce. „Musíme jít!“
Eren se zarazil. „Co prstýnky?“
Renden se usmál. „Ty počkají. Nepotřebujeme je.“
„Ale svatba….“, zmlkl, když ho Renden znovu dlouze, hluboce políbil.
„Obejdeme se bez nich.“, zašeptal mu a odtáhl ho k tygrodlakům, kteří už po nich netrpělivě pokukovali.
Zamířili na severozápad, podél řeky Katrolets. Kymei jim neřekl proč. Ani neměli čas se zeptat, protože velitel je nutil postupovat, jak nejrychleji mohli.
Nezastavovali. Za celý den si ani jedinkrát neodpočinuli, přestože se všichni včetně Eräthis, která měla na dlouhé pochody výdrž, snažili Kymeie přemluvit, aby jim dal alespoň na chvilku přestávku.
Utábořili se až těsně před setměním, kdy i Kymei usoudil, že už jim moc času na rozložení stanů nezbývá.
Eräthis se jako obvykle začala starat o jídlo, zatímco ostatní stavěli stany. Eren do toho svého zapadl, sotva upevnil poslední cíp plachty. Bolely ho nohy a byl vyčerpaný. Celou minulou noc nespal. Čekal, až se Renden vrátí. Upadal jen do několikaminutových spánků. Hodlal si řádně odpočinout.
Renden zůstal venku. Trval na tom, že ostatním pomůže se stavbou stanů a Eräthis s večeří. Potřeboval si pročistit hlavu. Dostat z ní vzpomínku na lidského krále. Snažil se na to nemyslet, ale nešlo mu to. Doufal, že prací se dostane k jiným myšlenkám.
Rozhlédl se. Karon právě vedl zřejmě důležitý rozhovor s Kymeiem. Pak vystoupil ze stínu a oznámil všem zprávu, na kterou dlouho čekali a přitom se ji báli slyšet.
Renden celý uplakaný prolezl otvorem ve stanu. Snažil se skrýt slzy, ale nemohl to zastavit. Doufal, že to Eren neviděl. Ale on ještě nespal.
Otočil se k chlapci. „Rendene, co se děje?“, vypadal vážně. Viděl ho plakat podruhé za jediný den. Najednou už nebyl unavený.
„Já…. To nic…. Neřeš to.“, zamumlal Renden a po čtyřech dolezl do rohu cestovního příbytku.
„Rendene, řekni mi to. Prosím.“, Erena mučila skutečnost, že je Renden buď tak nešťastný, že o tom nechce mluvit, nebo už mu nevěří tolik, aby mu to řekl. Připadalo mu, že už mu Renden nechce říct nic.
Doplazil se za ním, ale on na něj jen upřel pohled velkých, nevinných očí a stáhl se víc do sebe. Vypadal tak zranitelně.
„Já…. Prostě to nezvládám. Když vím, že můžu umřít, že můžeš umřít ty. Pak…. Kdyby se ti něco stalo…. Nemohl bych žít. Máme…. Máme právo být spolu jen tak krátce. P-proč zrovna my nemůžeme žít šťastně až na věky?“, zhroutil se Erenovi do náruče a ten ho pevně objal. Chápal ho. I na něj toho už bylo hodně. A Renden navíc prožil noc s pedofilem.
„Ne, lásko…. My budeme žít šťastně na věky. Neplač, prosím. Máš krásný úsměv. Usměj se pro mě. Všechno je tak krásné. Musíme žít přítomností. Jsme tu spolu…. Teď nás ještě nic nerozdělí.“, přitiskl Rendenovo rozechvělé tělo blíž ke svému. Někdy vypadal ten chlapec tak dospěle a někdy byl stále ten křehký hoch, kterého potkal tehdy v lese.
„Ale Karon říkal, že se melinarská vojska shromažďují. Říkal, že začíná válka.“, vzlykl Renden.
Eren se na chvíli zarazil. Tak brzy…. Eräthis to říkala. Dnes nebo zítra, to nikdo neví…. Usmál se a začal Rendenovi jemně rozplétat cop. „Tím spíš teď musíme být spolu….“, políbil ho. Tak jemně a něžně, jak dokázal, aby zahnal všechny slzy, tvořící se v těch nádherných modrých očích. Pomalu mu sundal košili. Chtěl ho o své lásce přesvědčit nejen slovy. Věděl, že ani tohle není úplně nejlepší důkaz citů, ale musel ho nějak zbavit těch slaných potůčků, tekoucích po jeho tvářích.
Špičkou jazyka se dotkl Rendenových rtů a pokračoval přes tvář až po lícní kosti, smazávajíce z jeho kůže slzy a s nimi i smutek.
Renden se brzy přidal. Pochopil, co chce Eren udělat. Cítil, že to bude krásné, stejně jako minule. Těsně předtím než přimkl své rty k jeho zašeptal větu, která Erena donutila znovu se usmát. Hrála mu v hlavě, jako taneční hudba na nekončících slavnostech. Miluj mě….
V polibku donutil Rendena pustit svůj jazyk k jeho. Hráli si, škádlili se, zatímco ruce se staraly o oblečení.
Eren přemýšlel, jestli je správné udělat to zrovna teď. Renden byl nešťastný, začínala válka. Odtáhl se. „Opravdu to chceš?“, blonďáček jen přikývl, natahujíce se po Erenovi, aby ho mohl znovu políbit. Uspokojit sebe i jeho.
Eren se nechal ukonejšit Rendenovou rozhodnou odpovědí. Kdoví, co se stane. Možná umřou. Ta možnost byla až děsivě vysoká. Chtěl Rendena před bitvou ještě naposledy udělat šťastným.
Přitiskl své boky k jeho. Hladil ho po celém těle, znovu zkoumal jeho bledou kůži. Potřeboval si ji zapamatovat, aby si v případě, že by umíral daleko od něj, mohl alespoň vzpomenout na jeho nádhernou postavu a krásné vlasy, když by neměl možnost je ještě spatřit.
Chtěl ho vidět smát se. Dřív se tak úžasně smál, ale teď někomu věnoval úsměv jen zřídka. Pevně ho objal kolem pasu a vtiskl mu tvrdý polibek. Pak si ho co nejjemněji vzal.
Rendenovo tělo se prohnulo pod novým náporem vzrušení. Připadalo mu, že je v ráji. V hlavě mu vybuchoval ohňostroj světel a tvarů. Nic jakoby neexistovalo. Žádné myšlenky, svět, jen tahle chvíle. Ta pro kterou žil. Sen který se mu splnil. Miloval ho.
„E-Erene….“, vzdychl. Nedokázal vyslovit nic jiného.
Eren se jen usmál. Chtěl ten jeden úsměv, aby věděl, že smutek je pryč. Najednou ucítil v hrudníku nutkání vykřiknout. Vypustit všechny ty pocity. Strach z války, bolest ze ztráty všech přátel, štěstí tohoto jediného, věčného okamžiku.
Připadalo mu, že ten táhlý napůl vzdech, napůl výkřik, smíšený s Rendenovým, museli slyšet i v pohoří.
Až tam sice ten zvuk nedolehl, nedalo se to však říct o okolních stanech.
Venku u ohniště si Eräthis povzdechla. „Čekala jsem, kdy to přijde.“, prohodila ke Karonovi a upila z kalíšku čaje, co jí pomalu stydl v rukách.
„Dalo se čekat, že na to jednou dojde. Jsou skoro dospělí. Pokud ví, že to chtějí, mají na to právo. Navíc, když je tak velká pravděpodobnost, že umřou, proč by si spolu nemohli užít poslední okamžiky?“, Karonův hlas zněl tak nepřirozeně smířeně, až si Eräthis začínala myslet, že mu to všechno není tak jedno, jak říká, ale mlčela.