*Okolo Collefatu
Eren překročil řeku Anken s hlavou plnou vzpomínek na čas strávený s Rendenem a myšlenek na tu dívku ze snu. Nepoznával se. Dřív nikdy o ničem tolik nepřemýšlel, ale od matčiny smrti začal hledat spojitosti mezi vším, co viděl, slyšel nebo cítil.
Stále nevěděl, kam má jít, přesto pokračoval dál v cestě. Pomalým krokem procházel mezi starými stromy, uzavřený sám v sobě. Dokud byl s Rendenem, nevnímal, kolik času uběhlo od jeho odchodu z Valeydu, ale teď, když byl zase sám, si uvědomil, jak dlouho už hledá cestu tam, odkud pochází ten tajemný vzkaz. Nechápal, proč se vlastně snaží přijít na to. Jen šel tam, kde doufal, že najde odpovědi na nekonečné množství otázek, které ho stále napadaly.
Pomalu se začalo stmívat, když došel k Collefatu, hlavnímu elfskému městu. Jídlo už skoro neměl a potřeboval získat nové, ale v hlavě mu vyvstal rým z básničky.
Kolem mnoha měst
Do žádného nevejdeš….
Toužebně se zahleděl k branám města, snažíce se nevnímat kručení v žaludku. Doufal, že až dojde na to místo, dostane odpověď i na otázku, proč si nesmí jít do města koupit jídlo? A doufal, že k mu poskytnou dost věrohodnou odpověď.
Přestože se mu moc nechtělo, rozhodl se důvěřovat vzkazu, obešel město a vytáhl poslední zbytky jídla. Věděl, že je nesmyslné doufat, že dorazí k cíli už zítra, ale nevzdával se naděje.
Ráno Erena probudily zbloudilé paprsky slunce, které si probojovaly průchod hustými korunami stromů. Šťastně se usmál, když spatřil malý shluk keříků maliníku. V rámci možností posnídal a vydal se na další cestu.
Tentokrát vůbec nevěděl, kudy dál. Šel na východ a snažil se udržet směr, což bylo těžké, kvůli neměnícímu se prostředí.
Den už pomalu předával vládu noci, když uslyšel štěkot. Nevšímal si toho, ale pak to zaslechl podruhé a potřetí. Zvědavost, kterou pocítil, mu nedala na vybranou. Šel za zvukem, ale ten najednou utichl, jako když dozní poslední tóny smutečních písní. Lehl si do trávy, rozhodnutý jít za zvukem, okamžitě jak se ozve znovu. Mohl by to přece být někdo, kdo by mu ukázal cestu!
Náhle začalo pršet. Přestože se skrz stromy moc deště nedostalo, byl brzy mokrý a zmrzlý na kost. Zachumlal se víc do oblečení, ze kterého stékala voda proudem. Věděl, že mu to nepomůže, ale stejně to udělal. Nabručeně proklel podzim.
Několik hodin se krčil pod borovicemi, mokrý jak vodník, než přestalo pršet. Nakonec se uložil na mokrou trávu a snažil se usnout, ale když zavřel oči, uviděl obrázek Rendena, jeho usměvavou tvář, přetékající optimismem. V očích ucítil slzy. Měl ho rád. Chyběl mu.