*Příjezd
Eren byl celé ráno hrozně nervózní. Vstal ještě před svítáním a snažil se upravit svoje dlouhé vlasy do nějakého přijatelného tvaru. Ale brzy to vzdal. Zjistil, že je to marné, protože ať se snažil, jak chtěl, vždycky mu někde trčely. Dokonce si vyžádal pomoc Narget, za což ho dívka napřed seřvala, potom vyhodila z její chýše s nadávkami na jazyku a dovršila to tak, že ho ne moc slušně odkázala do příslušných končin, že si s tím má poradit sám.
Tak se Eren začal znovu snažit. Vlasy nechal na pokoji – stejně z toho nebyl žádný výsledek. Aspoň prohrabal své oblečení. Chvíli hledal bezvýsledně, až na to narazil. To co hledal, bylo úplně na spodu hromady. Oblečení, které měl na sobě v den, kdy se s Rendenem potkali.
„Já vím, že to není nic moc, ale je pro mě důležité mít tohle na sobě.“, snažil se vysvětlil už nejmíň posté Narget, která ho nepřestávala přejíždět až neuvěřitelně kritickým pohledem.
„Stejně v tom vypadáš divně.“
„Zvláštní…. Když jsem v tomhle přišel, zírala jsi na mě jako bych byl bůhvíjaký fešák!“
„To si ani nepamatuju.“, zamyslela se „Ale musim uznat, že pro toho tvého určitě fešák budeš, zvlášť v těchhle kalhotech.“, ukázala na díru na koleni a obtažení kalhot kolem stehen.
„Víš co….“, Eren spolkl nadávku, která se mu vybavila neuvěřitelně rychle.
„Co?“, rýpla si Narget.
„Vůbec nevíš co se u nás nosilo.“, zabublal s uraženě našpulenými rty.
„Máte to ale zvrhlou módu….“, zavrtěla Narget nechápavě hlavou.
„Vy taky.“, ukázal na její světlounce modré šaty s mírně nemravným výstřihem, odhalujícím část poprsí nemluvě o tom, že nebýt spodničky a látky, ze které byla ušita ramínka, a která zasahovala až pod hrudník, byly by ty šaty prakticky průhledné všude, nejen na břiše.
„Tsss…. Aspoň mám látky všude dost!“, vystrčila bradu a odkráčela. Eren se ušklíbl nad její přehnanou urážlivostí a zamířil k Daru.
„Myslím, že to není tak hrozné. Ale je pravda, že s tou látkou hodně šetřili.“
„Díky za podporu.“, zabrumlal Eren.
„Neřekla jsem, že se mi to nelíbí….“, mrkla na něj vlčice a kývla, aby šel. „Potřebujeme pomoct se stavbou chýší pro hosty.“
„Ubytuju Rendena!“, navrhl Eren.
„To nebude nejlepší nápad. Ale můžu zařídit, aby byl v chýši nejblíž k tobě.“
„Děkuju, Daru“
„Nemáš vůbec zač.“, usmála se a pohledem ho vyprovodila ven.
Eren zamířil k vlkům, stavějícím chýše mezi stromy ohraničujícími planinu. Cestou minul Narget, svazující na jedné chýši větve – budoucí dveře. Pousmál se na ni, ale ona mu nevěnovala sebemenší pozornost.
Pustil se do stavění chýší spolu s Hoxevem, který se před několika dny vrátil z výpravy za lidmi, a dalšími vlky, zatímco vlčice vytvářely dveře spolu s elfkou.
Na planině obvykle nešlo poznat, kolik je hodin, ale teď sluneční paprsky prosvítaly opravdu silně, podle čehož si Eren domyslel, že bude něco po poledni. Zrovna stavěl poslední chýši. Byl celý zpocený, špinavý, unavený a bolely ho záda a ruce. Říkal si, že by teď potřeboval tak hodinku na to, aby se dal zase do kupy. Ale když se otočil, zastavil se v půlce kroku.
„A-ahoj….“, vykoktal ze sebe, když mu byly hlasivky znovu ochotny dopřát aspoň trochu zvuku. Před ním stál blonďatý chlapec. Vlasy mu sahaly do půl zad, přestože je měl svázané do culíku. Na sobě měl černou košili ledabyle zastrčenou do dlouhých, hnědých, nově vypadajících kalhot. Na nohách měl vysoké černé boty z kůže. Jen tak jakože mimochodem se opíral o strom a z výšky se šklebil na Erena. Šklebil, ale zároveň šťastně usmíval.
„Ahoj.“, pozdravil ho chlapec. Když se potkali minule, byl o pár čísel menší, než Eren, ale teď ho převyšoval nejméně o dva centimetry.
„R-Rendene?“, zeptal se nejistě Eren. Něco v něm mu říkalo, že to je on, ale tolik se změnil, že měl pocit, jakoby to on ani nebyl.
„Jasně, že jsem to já!“, vycenil zuby v krásném úsměvu. Teď už Eren nemohl pochybovat. Takový úsměv dokázal vykouzlit jen tenhle hoch.
„Tolik ses změnil….“, hlesl.
„Zato ty vůbec!“, Renden ukázal na jeho teď už špinavé oblečení. „Až na ty vlasy. Ty ti povyrostly a nějak víc ti trčí.“, připlácl mu trčící pramen k hlavě. Eren se zachvěl. Ten dotyk v něm vyvolal vlnu provinilosti, z toho jak vypadá. Začervenal se.
Renden se na něj povzbudivě usmál. Eren si ho znovu prohlédl. Nechtělo se mu věřit, že tento hoch je ten, kterého miluje. Připadal mu jiný…. Tak moc jiný.
Zamyšleně se zadíval do země. Čekal co Renden udělá, ale nemohl tušit, že udělá to, co udělal. Renden se k němu natáhl, chytil ho za lem košile a přitáhl si ho k sobě. Eren vyjeveně sledoval co se s ním děje. Když se jeho tělo ocitlo jen několik centimetrů od Rendenova, chlapec ho objal. Objal ho tak vřele, že Eren ani nemohl uvěřit, že tu ještě před chvílí stál úplně změněný.
„Chyběl jsi mi.“, usmál se, když ho konečně pustil. „Musíš mi vyprávět všechno co se tu dělo!“
„Taky jsi mi chyběl.“, Eren ho chytil za ruku a táhl ke své chýši. „Pojď se mnou.“
Došli do Erenovy chýše, Renden si sundal boty a v tu chvíli Eren pochopil, proč byl tak vysoký. Jen co blonďáčkovy nohy vyklouzly z botek, ztratil svých pár centimetrů navíc. Najednou byl úplně stejně vysoký, jako jeho hostitel.
„Kde jsi sehnal to oblečení?“, vypravil ze sebe Eren.
„Vyprosil jsem si ho od Karona, když jsme zavítali k vám do hlavního města.“
„Od koho že?“, nechápal.
„Od Karona. To je můj kamarád.“, vysvětlil Renden s úsměvem.
„Aha….“
Ozvalo se zaklepání. Dovnitř vešla Narget s nějakým mužem v závěsu.
„Erene, přivedla jsem ti představit…. Páni!“, vzdychla, když spatřila Rendena. Jeho černá košile a kalhoty přiléhaly k jeho teď už celkem svalnatému tělu – což byla další změna, které si Eren všimnul – přesně v těch místech, kde to vypadalo skvěle. Při zapínání košile zapomněl na první tři knoflíčky, což vypadalo opravdu přitažlivě. A nejen pro Narget, i pro Erena.
„To…. To je ten tvůj přítel?“, zašeptala po tom, co ho popadla za ruku a odtáhla do rohu, zatímco ten muž co s ní přišel se začal zaujatě bavit s Rendenem.
Podle toho, jak se Renden nepatrně usmíval do rožku, kde stál Eren, bylo zřejmé, že se baví o něm.
„Jo, to je on.“
„A jsi si jistej, že je teplej?“
„To právě nejsem.“, povzdychl si.
„Výborně!“, Narget se vítězoslavně usmála.
„Nepokoušej se mi ho ukrást!“, sykl na ni a zamával Rendenovi, který po něm opět zašvidral.
„Děláš, jako by ti patřil!“
„Buď zticha!“, zařval na ni Eren, což ji samo vyprovodilo ven s ublíženým výrazem.
Pomalu se vrátil k Rendenovi.
„Erene, tohle je Karon. Povídal jsem mu o tobě.“, usmál se.
Eren si muže prohlédl. Měl rudé vlasy kus pod lopatky, hluboké hnědé oči a z tváří mu vyrůstaly fousky. Na sobě měl jednoduše střiženou košili bez rukávů, ze které mu koukaly svalnaté ruce, a široké kalhoty. Místo bot měl sandály držící na nohách pomocí kožených proužků ovázaných kolem kotníků. Eren nedokázal pochopit, jak mohl jít sněhem jen v sandálech.
„Karon.“, usmál se a natáhl k Erenovi pravici.
„Ach ehnm…. Eren.“, chlapec mu stisknul ruku a nejistě mu úsměv opětoval.
Karon na něj mrknul. „Nebudu vás rušit.“, vyplul z chýše tichoučce jako duch.
„Stýskalo se mi….“, přiznal se Eren a položil si hlavu Rendenovi na rameno. Připadala mu nějak těžká.
To bude štěstím…., pomyslel si.