*Plánování
Ani ne za tři dny seděl Renden ve stanu Vládce. Probírali Rendenovu návštěvu Planiny do nejmenších detailů, od počtu cestujících, přes nejlepší trasu po počet dní strávených u vlků.
„Chci jet jen s Karonem a Lanthen!“, rozkřikl se Renden. Nedokázal, nebo možná nechtěl pochopit skutečnost, že mu Vládce poručil jet s celou eskortou čítající pětadvacet tygrodlaků.
„Nemůžeš jet jen s nimi! Nedokážou tě ochránit, když vás napadnou melinaři!“
„A Vy si jako myslíte, že když nás pojede dvacet pět tak budeme míň nápadní?!?!“
„Nejde o to, jak budete nápadní….“
„A o co teda jde? Čím míň nás bude, tím lehčeji se tam dostaneme bez povšimnutí.“
„Rendene! Poslouchej…. Všimnou si vás tak jako tak…. Dávají si veliký pozor, jestli někdo nevyjede odtud nebo z lesa. Jde o tvoje bezpečí, věř mi.“
„Dobrá…. Ale kdo všechno pojede?“
„Část lékařského týmu s Maningeou, Karon, několik válečníků.“
„Lanthen ne?“
„Ne, má tu ještě práci.“
„Tak jo. Trasu nechám na Vás a ještě…. Jak dlouho tam budeme?“
„I s cestou sedm dní.“
„Ale cesta trvá tři dny! To tam budu jen jeden….“, zbytek věty zanikl v rozmrzelém brumlání.
„Jinak to bohužel nejde. Musíš se ještě hodně učit a návštěva vlků není v tuto dobu nejvhodnější, ale pokud si ji přeješ, nemohu ti ji upřít.“
Renden se malinko usmál nad myšlenkou, jakou má vlastně moc, že ovlivní i rozhodnutí Vládce. Pozorně si ho prohlížel. Byl to vcelku mladý muž, přes hlavu měl kápi staženou do čela, kolem krku mu přes plášť splývaly dlouhé zrzavé vlasy. Hluboké jantarové oči se do něj vpíjely skoro jako ty Lantheniny. Pod černým pláštěm měl široké kalhoty, jako všichni tygrodlaci a dlouhou tmavou košili. Budil zvláštní dojem spojení protikladů. Byl mladý, ale vypadl moudře a staře. Byl milý, ale z tváře mu sálala tvrdost a chlad. Byl oděn v tmavém, ale zářilo z něj světlo. Byl klidný a rozvážný, ale v očích se mu občas zaleskly rozpustilé a hravé plamínky. Byl tichý, ale dokázal se rozmluvit, a když bylo potřeba i křičet.
Vládce se usmál. „O čem přemýšlíš?“
„Kolik vám je let?“
„Dost na to, abych mohl vládnout, ale málo na to, aby mě brzy někdo vystřídal.“
„Takový tajnůstkářství….“, zabrumlal si Renden uraženě.
„Neboj se, nejsi o nic ochuzen. Nikdo nezná mou tvář, snad s výjimkou mých nejbližších.“
„Myslel jsem, že jste tu jedna rodina.“
„To taky jsme. Jenže podle zákonů nikdo nesmí znát tvář vládce dokud nezemře, což doufám nebude zas tak brzo.“
„Ale proč?“
„Vládce dosazuje minulý vládce a někteří by si mohli myslet, že je nový vládce moc mladý, starý, nezkušený, nerozvážný a tak…. Znáš to.“
„Neznám.“, zakroutil Renden hlavou, až se mu blonďatá hříva vysmekla z culíku a rozevlála se kolem jeho úzkého obličeje.
„Neznáš?“
„Neznám. Jsem z vesnice. K nám se jen doneslo, že nějaký pán je, ale nikdo nevěděl ani jak se jmenuje, natož jak je starý a nikdo ho nikdy neviděl.“
„Ach tak…. Tak to nebude změna!“, tlesk Vládce a oči se mu mile zaleskly ve světle svíčky.
„Ale teď tu s Vámi žiju. Tehdy jsem býval daleko od vládce a….“
„Myslím, že už bys měl jít. Tuším, že máš ještě dost práce.“, přerušil ho Vládce.
„To mám.“, přikývl Renden. „Děkuju.“
„Za málo.“, usmál se.
Renden tiše vyšel ze stanu. V hlavě se mu honila spousta myšlenek. Ty oči znal, ale nemohl si vybavit žádného tygrodlaka s takovýma očima. Zamyšleně přecházel po táboře. Zrovna se chystal znovu došlápnout, když do někoho vrazil. Vzhlédl. Byla to Maningea.
„Dobrý….“, pozdravil ji s úsměvem.
„Dobrý….“, změřila si ho pátravým, ledovým pohledem a ohnula se pro svitek, který jí upadl, když do ní Renden vrazil.
„Omlouvám se.“, Renden se zastyděl, že si toho nevšiml dřív.
„V pořádku. Co tu teď děláš? Měl by ses ještě šetřit. Odjíždíme zítra.“
„Byl jsem u Vládce. A…. my jedeme už zítra?“
„To ti Vládce neřekl?“
„Zapomněl se zmínit!“, křikl za sebou Renden, už na cestě sprintem přes tábor do svého stanu.
„Neměl bys moc běhat!“, zavolala za ním Maningea a taky se vydala dál svou cestou.
Tábor byl úplně prázdný. Všichni odpočívali nebo dělali potřebnou práci ve svých stanech.
Začaly se stahovat mraky. Brzy mělo začít sněžit nebo pršet.
Renden vklopýtal do svého stanu. Přestože ho píchalo v boku, vyhrabal svůj batůžek z hromady osobních věcí v jednom rohu stanu a rychle do něj začal cpát všechny věci na cestu. Když se mu povedlo všechny shromáždit, zjistil, že do batůžku se mu nevejdou. Honem ho celý vysypal. Rozhodně nehodlal riskovat, že by ráno neměl sbaleno nebo, že by si něco zapomněl. Naskládal věci znovu do batůžku, opět je vysypal a naskládal zpět.
Nakonec se rozhodl přebrat je. Pomalu vytřídil to, co potřebovat nebude a to co rozhodně musí mít, na dvě kupičky, které byly v obrovském nepoměru. Když si je pohledem porovnal, připadalo mu, že z té, kterou potřebuje skoro nic neubylo. Ale nevzdával se. Rozmístil všechny věci na přesná místa v batohu. Připadalo mu to složitější, než plánovat bitvu. Rozhodně se cítil, že veškerou strategii, co v sobě kdy měl, musel spotřebovat právě na sbalení věcí na následující týden.
S vítězoslavným úsměvem zapnul popruh batohu a mrštil sebou na přikrývky. Zašklebil se na tašku praskající ve švech, přetočil se na bok a šťastně se propadal do hlubin spánku.
Už jen tři dny a uvidím ho!