*Meč
Eren s Narget sklopili hlavy, když kolem nich prošla Daru s jejím přísným, nevrlým pohledem. Stále byla rozzlobená na oba elfy za to, že se místo učení vydali tajně na zimní lov s ostatními. Jako by jim stokrát neříkala, jak je důležité, aby se pilně učili, aby poslouchali její rady, a aby plnili úkoly, co jim jejich učitelé zadají. Byli sice vládci, ale pořád moc mladí na to, aby neposlouchali.
Narget loktem dloubla do svého společníka. „Asi to opravdu byla chyba jít tam. Ani se Daru nedivím. Věřila nám, byla vždycky tak milá a my ji takhle zklamali.“, znovu se zadívala do země, „Mám ji ráda…. Tohle si nezasloužila.“
„Hmm…. Taky ji mám rád. Ale je to už týden! Nemůže být naštvaná tak dlouho.“
„Tak to ji ještě neznáš. Moc často se nezlobí, ale když má důvod, trvá to dlouho, než ji to přejde.“
„Chm….“, zamířil ke své chýši a nechal stát Narget s nechápavým výrazem uprostřed planiny samotnou.
„Chm? To je jediné, na co se zmůžeš? Mělo by ti to být aspoň trochu líto!“
Eren naznačil trochu neslušné gesto a zabouchl za sebou dveře. Bylo mu to líto. Samozřejmě, že bylo, ale copak to musel dávat tak moc najevo, aby to Narget pochopila? Pomalu si začínal uvědomovat, jak moc ji nemá rád. Jak moc mu leze na nervy. Jak ji nesnáší. A s tím si začal uvědomovat, jak moc mu chybí Tomone – jediná dívka, o které věděl, že mu rozumí, i když svoje pocity úplně neprojevoval. A taky jak mu chybí Bily – jeho skvělý bratr, který mu pomohl vždy, i když měl na Erena vztek - , Rhen – léčitelka a bylinkářka, moudrá žena, která přestože jí bylo nejmíň čtyřicet, vypadala na třicet - , ale vůbec nejvíc mu chyběl jeho blonďatý přítel. Až teď si uvědomoval, že ještě než se rozloučili u říčky Anken, věděl, že se mu bude stýskat. Tak moc miloval ten úsměv, tak moc miloval jeho.
Zvedl cvičný meč ležící na zemi, vytasil a párkrát švihl do vzduchu. Potom ho opatrně opřel o stěnu. Vzpomněl si, jak ho Renden učil bojovat s dřevěným mečíkem.
Najednou se zachvěl. Honem hrábl po svém batohu a oddechl si. Jedním popruhem k němu byl stále přivázaný meč, který mu vyřezal Renden, aby mohl trénovat. Pousmál se, vytáhl ho a přitiskl si jej k hrudi. Bylo to to nejcennější, co od Rendena měl. Bylo to to jediné, co od něj měl. Střežil tenhle mečík před všemi, i před Daru. Tušil, že by se mu vysmála a hodila by ho do ohně. To nemohl dopustit.
Lehl si na přikrývky s mečem v jedné ruce a Bilyho amuletem v druhé. „Jednou si ho nechám vsadit do opravdového meče. A s tím mečem vyhraju všechny bitvy!“
„Říkal jsi něco?“, do chýše vešla vlčice.
„N-nic.“, Eren se prudce vymrštil do sedu a snažil se schovat dřevěný meč.
Daru se usmála. „Dobrá. Chtěla jsem s tebou mluvit ohledně-„
„-toho co jsme provedli, já vím.“, doplnil ji Eren. „Je mi to líto. Věř mi. Vím, že jsme to neměli dělat, ale potřebovali jsme rozptýlení a navíc, chtěl jsem tě vidět při lovu.“
Vlčice se znovu usmála a položila mu hlavu do klína. „Vím, ale na rozptýlení jste měli dva dny. Úplně volné a jen pro sebe. Mohli jste si dělat, co chcete. To vám opravdu nestačilo?“
„Když ty nás nepustíš na hromadné akce. Taky jsme chtěli jít na lov.“, Eren uraženě našpulil rty. Ušklíbl se a ucuknul, když mu je Daru olízla svým jemným jazykem.
Najednou se ozvalo křupnutí. Pronikavé, dlouhé, mučivé křupnutí.
„Néééé! To né!“, Eren roztřesenou rukou sáhl pod několik vrstev pokrývek. Slzy mu vhrkly do očí, když spatřil Rendenův meč rozlomený na čtyři kusy a několik malých úlomků, takže se už nedal opravit.
„Co to je?“, zeptala se Daru se štěkavým smíchem.
„C-co to je? T-to je jediná věc, kterou mám od toho, koho miluju úplně nejvíc!“
„Omlouvám se.“, Daru zvážněla. Cítila, že se neměla smát, že to Erena hrozně mrzí, že přišel o tak cennou věc, i když to je jen dřevěný mečík.
„Neřekl jsi mi, že máš dívku.“
„Nemám dívku.“
Daru se zatvářila zmateně. „Ale vždyť jsi říkal, že to máš od toho, koho miluješ nejvíc…. Pak tedy musíš mít dívku.“
„Nemám dívku! Řekl jsem od toho, koho miluju nejvíc.“
Až teď si Daru všimla toho drobného rozdílu. „Takže jsi…. Proč jsi mi to neřekl?“
„Neptala ses. Mimo to, jsi druhá, kdo to ví.“
„Druhá? Kdo je první?“
„Narget. Sama jsi mi tehdy řekla, že je dobře, že jsem jí to řekl. Řekla jsi, že teď se aspoň nebude trápit.“
„Ale já myslela, že jí říkáš něco jiného! A kdo je vůbec ten šťastný hoch? Ten, co si zasloužil lásku Pána vlků, ať už čímkoli?“
„Zeptej se té tvé Vědmy! Ta ti to ráda poví!“, už neměl chuť se s ní bavit. Právě ztratil jednu ze dvou nejdražších věcí, co kdy měl a ona ho ještě vyslýchá ohledně jeho orientace. Na to opravdu neměl náladu. Ne teď.
Nešťastně se podíval na rozlámaný meč.
„To půjde spravit.“, zašeptala Daru a žďuchla ho čumákem do brady.
„Ne…. Nepůjde.“, opověděl tiše. Cítil se, jako by se mu rozbilo i srdce, ve chvíli, kdy se ozvalo zakřupaní. Jako by mu cosi pod žebry puklo a žaludek se mu nepříjemně uzloval, když si uvědomil, že to vlastně byla jeho chyba. Zaplavila ho vlna provinilosti. Jakoby Rendena zradil, podvedl, jakoby ho….
„Půjde, uvidíš.“, soucitně mu olízla ruku a pomalu se otočila.
„Daru….? Děkuju za všechno.“
„Nemáš zač.“, potichu vyšla z chýše a lehce za sebou zavřela.
Eren zůstal sám. Pořád se cítil hrozně, ale uvnitř mu plápolal plamínek naděje, že Daru nelže, že ho nepodvede, že mu rozumí.