*Pohřeb
Eren si zarýval nehty do dlaní, když Mlaru pohřbívali k Fraugovi – jeho otci. Byl pevně rozhodnutý rozluštit význam té básně. Kvůli matce, kvůli Tomone, kvůli Bilymu. Věděl, že mu nikdo nezabrání odejít, ani se o to nepokusí. Už několik dní se chystal na odchod, přestože tradice pohřbu vyžadovala, aby zůstal ještě nejméně dva dny.
Nechápal proč, ale něco mu říkalo, že musí jít kolem říčky Anken a hlavního města Collefat, dokud nedojde tam, odkud vzešel ten vzkaz. Nosil ho pořád u sebe. Nechtěl riskovat ztrátu nebo krádež. Ani se nezatěžoval zjišťováním, jak se tam ten pergamen dostal. Srdce mu napovídalo, že o tom nemá nikdo vědět.
Myšlenkami byl pořád pryč, když zasypávali hrob jeho rodičů čerstvou hlínou i když mu projevovali lítost a soucit.
Jediné, co za celou dobu vnímal bylo, že Mlaru uložili na zpola zetlelé tělo jejího manžela. Zaživa si byli tolik podobní. Člověk by řekl, že byli sourozenci. Teď se opravdu lišili ve vcelku očividných věcech.
Po několikadenních pohřebních obřadech obsahujících návštěvu domu zesnulé, velkou smuteční hostinu a rituální skácení a vysazení stromku, byl Eren konečně připraven na cestu. Sebral malý batůžek z kůže, luk a dýku, naposled se rozhlédl po svém rodném domě – věděl, že se už nikdy nevrátí – a vyrazil do neznáma.
Nikdo se neptal, kam jde. Všichni chápali, jak je těžké zůstat na místě, kde mu zemřela celá rodina. Každý to už z části zažil, ale Eren na tom byl nejhůř. Všichni si o něm povídali. Dokud jim v druhý den obřadů nevysvětlil, že nechce být litován, mluvili o něm na ulici. Teď si jen šeptali a když se přiblížil, ztichli. Eren nechápal, co na smrti Mlaru ho udělalo tak slavným. Chtěl už být pryč.
Na náměstíčku si vzpomněl na den, kdy přijeli obchodníci. Kdy matka ještě žila. Zatřásl hlavou, aby z ní vyhnal tyto myšlenky a vykročil. Ale po několika krocích se zastavil. Vždyť se ani nerozloučil. S Rhen, s….
„Erene….“, z postraní uličky se vynořila Tomone. „Erene…. Opatruj se. Netuším, kam jdeš, ale vím, že tě čeká mnoho nebezpečí.“
Eren ji políbil na čelo. „Budu na sebe dávat pozor. Selaroina da.“ Kvůli tobě. A kvůli Bylimu. „Sbohem.“
„Sbohem.“, než se stačil otočit, dívka mu vtiskla do ruky amulet.
„To nemůžeš…. Byl Bilyho“, Eren pohlédl na kamínek. Matně se blýskal v několika málo paprscích, prostupujících hustými větvemi.
„Můžu. Přinese ti štěstí, budeš ho potřebovat víc než já. Běž už a buď opatrný.“, Tomone mu sevřela dlaň a dívala se, jak Eren opouští svůj domov a všechno, co kdy měl.