kniha první

Eren celý šťastný vyběhl z lesa, a přestože se jeho city k Narget moc nezměnily, objal ji a políbil na tvář.

„Co se stalo, že jsi v tak dobré náladě, že mi dáš pusu hned po ránu?“

„Renden přijede! Chápeš? On přijede! Za dva…. Jo dva dny!!“

„To je…. Ten tvůj přítel? Chnm…. To s váma bude k nevydržení.“, povzdechla si elfka, „A jak o tom vůbec víš?“

„Daru mi to právě řekla! Právě teď před asi minutou támhle v lese!“, ukázal směrem, odkud vyběhl. „A on vlastně ani není můj přítel…. Nevím jestli mě taky miluje.“

„Tak se ho zeptej ne?“

„Ne! Kdoví co si o mně pak pomyslí….“, pousmál se smutně.

„Myslím, že víc, než že jsi teplej to nebude.“, rýpla si Narget.

Eren si povzdychl. „Ale co když mě odmítne?“

„Taky se může stát. Nejsem odborník na vztahy teploušků, ale tohle riziko je vždycky.“, ušklíbla se.

„Ty to vůbec nebereš vážně! To i Daru mi rozumí líp!“, vyštěkl na ni uraženě.

„Vážně? To mi lichotí.“, za nimi se objevila vlčice s dlouhým předmětem zabaleným v látce u nohou. „Něco jsem ti zapomněla dát.“

„Mně?“, podivil se Eren. „Tys´ mi měla něco dát?“

„Jen to rozbal!“, mrkla na něj.

„D-dobře….“, Eren trochu roztřeseně sebral věc ze země a začal z ní odbalovat spousty vrstev látky.

Když se konečně dostal až k předmětu, nemohl uvěřit tomu, co vidí. Chvíli jen stál s otevřenou pusou, dokud si neuvědomil, jak musí vypadat. Začervenal se. Potom jemně obtočil prsty kolem jílce dlouhého, úzkého meče.

Jílec byl pevně obmotán tmavou kůží a v jediném odhaleném bodě zářil růžový amulet od Tomone. Pochva byla ze stejné tmavé kůže jako jílec. Na kůži byly přišity malinké kamínky a korálky. Na jedné dlouhé šňůrce viselo po spoustě korálků i maličké cingrlátko.

Eren meč vytáhl. Čepel byla vyrobena z namodralého lesknoucího se kovu. Těsně nad dokonale nabroušenou špičkou se skvěl pečlivě vyrytý podpis Etutky. Celý meč byl dokonale vyvážený,  lehký a přesně mu padl do ruky. Eren s ním švihnul. Bylo to umělecké dílo.

„To vyrobila Etutka?“, zeptal se užasle, i když odpověď znal.

Daru přikývla. „A to není všechno. Podívej se do toho balíčku pozorněji.“, usmála se, zatímco podávala Narget podobný, jen menší balíček. Narget se do něj hned pustila.

Eren se znovu podíval mezi látky. Náhle strnul a na rtech se mu začal rýsovat ještě větší a šťastnější úsměv. Lehce sevřel v rukách dřevěný meč. Nebýt tenkých čárek na povrchu, ani by nepoznal, že byl meč někdy rozlámaný.

Šťastně se usmál na Daru. „Děkuju mnohokrát!“, objal ji.

„Děkuj Etutce. I tohle byla její práce.“

„Děkuju Etutko!“, zakřičel jen tak do větru.

„Nemusíš tolik křičet.“, ozvalo se za ním. Prudce se otočil. Za ním stála Etutka ve fialových rozevlátých šatech s hromadou rolniček.

„Ahoj, Etutko!“, pozdravili Eren, Narget i Daru zároveň.

„Ahoj. Líbí se vám meče?“

„Moc! Děkuju.“, ozvala se Narget dřív než ostatní stihli vůbec  otevřít pusu.

Její meč byl v podstatě stejný jako Erenův, jen mnohem užší a trochu kratší. Jílec byl ovázán světlou kůží, stejně tak i pochva. Čepel zářila narůžovělým přísvitem a Etutčin podpis byl vyryt těsně pod jílcem.

Vědma se usmála. „To jsem ráda. A tobě Erene? Tvoje děkování za ten dřevěný mečík jsem už slyšela, ale teď chci názor na ten velký.“

„Krásný! A děkuju, že jste tam vsadila  ten kámen.“

„Maličkost.“, nasadila skromný výraz. „Tak já už asi zase půjdu.“

„Mohl bych Vás doprovodit?“

„Proč?“, podivila se Vědma. Takovou otázku jí ještě nikdo nikdy nepoložil.

„Chtěl bych se Vás na něco zeptat.“

„Ach tak…. Chápu. A přestaňte mi všichni vykat. Jsem prostě Vědma Tetka Etutka!“, rozzářila se.

„Dobrá. Můžu?“

„Jistě!“, přikývla.

Rozloučili se. Pomalu se vzdalovali od Narget a Daru. Když byli v dostatečně vzdálenosti, sebral Eren odvahu a vyslovil otázku, na kterou už dlouho marně hledal odpověď. „Miluje mě Renden?“

Etutka se zarazila. „To já nevím, chlapče.“

„Ale jste…. Tedy jsi vědma…. Máš karty, věštecké koule a spousty těchhle věcí. Musíš to vědět!“

„Nedokážu a vlastně ani nechci zjišťovat, co kdo ke komu cítí. Budeš to muset nechat na osudu nebo se ho zeptat.“

„Ale nemůžu se ho zeptat jen tak přímo. Co když mě nemiluje a bude si myslet kdovíco?“

„Zkus si trochu věřit.“, mrkla na něj s úsměvem. „Třeba to vyjde. A když ne…. Aspoň budete vědět, jak to mezi vámi je.“

Eren e zatvářil nedůvěřivě. „Je to moudré?“

„Je láska moudrá?“, odpověděla Etutka otázkou. „Chceš ještě něco?“

„Jak se mám k němu chovat až přijede?“

„Zkus to zpočátku přátelsky…. Podle situace se rozhodneš a pak mu to ve správnou chvíli řekneš, ale neříkej to ani hned na začátku, ani těsně než odjede. Bude to muset chvíli zpracovávat. Dej mu čas a nespěchej na něj. A hlavně nezapomeň: je tu jen na jeden den.“

Eren se usmál. Pochopil to přesně. „Díky, Etutko.“

„Nemáš zač. Tak sbohem.“

„Ahoj.“, pomalu se otočil a zamířil zpátky na planinu do své chýše, ponořený hluboko v myšlenkách. Těšil se, až Renden přijede, ale měl z toho i strach. Bál se, co si o něm bude myslet, bál se o jejich přátelství. Bál se o něj.