*Spolu
Na nebi kroužilo hejno ptáků v sestavách, kterým rozuměli jen oni. Ve vzduchu byla cítit vlhkost. Brzy mělo začít pršet. Eren, Hoxew a deset dalších vlků se prodírali jižní částí lesů Ganden už nejméně tři hodiny.
Elfa docela znechutilo, když na něj dopadly první kapky. Obvykle mu déšť nevadil, ale teď ho doslova rozčiloval. Už od rána nebyl v dobré náladě, přestože se na setkání s Rendenem opravdu těšil.
Jaro plně projevovalo svou vládu, ale slunných dnů stále nebylo mnoho. A tenhle mezi ně rozhodně nepatřil. Zatím pršelo jen lehce, ale Eren si byl jistý, že už zanedlouho přijde bouřka. Chtěl zastavit a odpočinout si, ale Hoxew, který zastával velitele skupiny rozhodl, že nezastaví, dokud se nedostanou do severního dílu - ten měl být podle Daru prostupnější.
Měli se setkat s Rendenem ještě ten samý den večer. Eren pochyboval, že to stihnou. Díky neustále houstnoucím mrakům a korunám stromů nebylo poznat, za jak dlouho se bude stmívat. Doufal, že dojdou ke Collefatu co nejdříve, protože byl celý mokrý, oblečení se na něj lepilo, špatně se mu šlo a tahle cesta ho už unavovala. Navíc v tu dobu měli dorazit i tygrodlaci, kteří si ho převezmou a budou s ním a Rendenem pokračovat k elfům a pak k lidem.
Renden se zamyslel. Vyráželi o dva dny dřív, aby se třetího dne večer setkali s vlky. Kolem něj v uvolněné atmosféře přešlapovala nová garda rytířů. Docela se divil, kde jich tak rychle tolik sehnali, ale když si vzpomněl na minulou výpravu a to, že se tam také objevili úplně náhle…. Raději nechal události návštěvy na planině stranou.
Čekali na Erena přes hodinu. Těšil se na něj. Skoro si začínal myslet, že nepřijde. S povzdechem se opřel o Karonovo rameno a zadíval se mezi stromy, odkud měl Eren přijít.
„Za chvíli tu bude.“, usmála se na něj Eräthis po tom, co na ni vrhl netrpělivý, smutný pohled. Karon se jen usmál. Byl zase zamlklý. Tyhle stavy ho od návratu provázely mnohem častěji než dřív. Často mlčel, zahleděný před sebe a nevnímal okolí. Nikdo nevěděl proč, ani Renden.
„Už tu měli být!“, dupl si blonďáček. Eräthis ho ale nevnímala. Dívala se někam přes jeho rameno. Renden se na ni pátravě podíval. Pak se začal pomalu otáčet na patě. Poslední stupně otočky vynechal úplně, protože se zrovna vrhal naproti přicházejícímu Erenovi. Se zářivým úsměvem mu skočil kolem krku a políbil ho.
„Chyběl jsi mi.“, chytil ho za ruku a odvedl přímo k Eräthis.
„Ty mě taky.“, pousmál se Eren. Byl rád, že Rendena zase vidí, ale cítil se nejistě, když mu jeho láska drtila samým štěstím prsty a táhla ho někam mezi tygrodlaky. Neměl náladu na jakoukoli společnost. Možná proto, že tušil, že v příštích několika dnech se bude ve společnosti pohybovat až nepříjemně často a bude muset dělat dobrý dojem.
Renden se zastavil uprostřed mýtinky před městem, na které se sešli. Věnoval dívce šťastný úsměv. „Eräthis, tohle je Eren. Moje životní láska.“, objal chlapcovu paži. „Erene, tohle je Eräthis. Tygrodlačí rytířka.“, představil ne o moc starší ženu udivenému elfovi.
„Těší mne.“, rytířka k němu se zdvořilým úsměvem natáhla ruku. Eren ji váhavě stiskl. „Mě taky.“, snažil se působit přirozeně, ale stále si pohledem kontroloval rukávy cestovní košile, pod nimiž se skrývaly bílé obvazy. Měli mu je sundat už před cestou, ale Etutka rozhodla, že mu je ještě nechá kvůli té infekci.
Eren se jemně vysmekl z Rendenova objetí, kterým ho obdařil, sotva je Eräthis nechala o samotě. Zamířil ke svému batohu a meči. Nechtěl s Rendenem mluvit, pořád v sobě nosil ten zoufalý pohled umírajících, zakalených očí.
Možná kdybys mu to řekl…. Nepochopí to…. Možná ano, přece Narget…. Ne, jen si bude dělat starosti.
„Erene, musím ti něco říct.“, Renden se posadil vedle něj. Vypadal nezvykle vážně. Úplně jinak než před pár vteřinami. „Něco jsem provedl. Nevím, jak se to stalo a jestli to je má vina. Já jsem se líbal s jednou dívkou v pohoří.“
Eren ho vnímal jen napůl, takže mu chvíli trvalo, než k němu dolehlo, co Renden říkal. „Cože?“, ani nečekal na odpověď. Vrazil Rendenovi facku a odběhl na druhý konec tábořiště, aby jeho přítel neviděl, že mu tečou slzy.
Usadil se u stromu kousek od skupiny. Neví jestli to byla jeho vina….?
„Řekl ti o Lanthen….“, před ním dřepěl ten muž, co při minulém setkání přišel s Narget. Karon. Neptal se, konstatoval.
„Jestli tě poslal on, můžeš zase jít.“, štěkl Eren, snažíce setřít nebo aspoň rozmazat slzy po tvářích.
„Neposlal mě. Chci ti vysvětlit co se stalo. Kvůli němu. Je na tom špatně, potřebuje tě a čekal, že budeš stát při něm. Tvá reakce ho překvapila.“
Eren si povzdechl. Možná opravdu reagoval přehnaně. „Jak myslel to, že neví, jak se to stalo?“
„Jak to říct…. Lanthen je mrcha. Má vysoké postavení, tak si myslí, že může cokoli.“, začal Karon. „Políbila ho, když mu bylo nejhůř a nasadila mu do hlavy, že za to může.“
„Ale náš slib….“, vzlykl Eren, potlačujíc další příval slz.
„Vím to. Renden se po tom sesypal. Pořád tvrdil, že tě ztratil, že mu neodpustíš. Trvalo mi dlouho přesvědčit ho, že ho opravdu miluješ a nebudeš se moc zlobit. Pokus se to nepokazit, prosím.“, Karon na něj mrkl, podal mu bílý kapesníček a nechal ho tam samotného přemýšlet.
„Rendene?“, zašeptal Eren do jejich společného stanu. Renden domluvil, že po celou dobu výpravy budou mít společné obydlí. Dalo mu to hodně práce, ale nakonec to Kymei dovolil. Nocovali před městem. Ráno měli jít a projednat s králem elfskou pomoc ve válce.
„Hmm?“, zabručel ospale Renden. Pomalu se mu dařilo upadat do lehkého spánku.
Eren se k němu přitiskl a zezadu ho objal. „Promiň, lásko. Bolí ta tvář?“, dobře si všiml rudého otisku jeho dlaně na Rendenově bledé líci.
Renden mu sevřel předloktí a přitiskl si jeho ruku k hrudníku. „Bolí tady.“, zakňoural.
Eren měl chuť se nakopnout. Co jsi mu to provedl?! Potřeboval tě. Byl na dně a tys ho ještě uhodil! „Rendene, omlouvám se. Mrzí mě to.“, obtočil mu paži kolem pasu a jemně, něžně, provinile ho políbil. „Už to nikdy neudělám. Slibuji.“, neodvažoval se tušit, jak dlouho ten slib dodrží, ale musel to říct. Kvůli Rendenovi. Věděl, že až se Renden dozví o tom co chtěl udělat a v čem mu zabránila jen rychlá Etutčina pomoc....
Renden se pousmál. Sevřel Erenovu ruku a posadil se. Pak ho lehce objal a položil ho na přikrývky. Věnoval mu dlouhý polibek. Začal mu sundávat košili. Zase krásně voněl, jako tehdy když se Eren probudil z toho hrozného snu. A působil tak dospěle. „Proč máš obvazy?“, zarazil se. „Stalo se něco?“, vypadal vyděšeně. Eren se kousl do rtu. Musí mu to říct. Renden to udělal taky.
„Totiž….“, znovu se nadechl. Bude se o mě bát. „Chtěl jsem se zabít a teď mám infekci.“, zamumlal.
Renden strnul uprostřed zkoumání obvazů. „Děláš si legraci, že ano?“, zadoufal. Vhrkly mu slzy do očí, když Eren zakroutil hlavou. Padl mu do náruče. „Nikdy, nikdy, nikdy to nedělej!“, bouchnul ho pěstičkou do odhaleného hrudníku. „Bez tebe…. Kdybych tě ztratil….“, už nemohl mluvit. Pukalo mu srdce, pálily ho plíce. Slib, že budou navždy spolu. Copak to už nic neznamenalo?
Eren věděl, že mu opět ublížil, ale kdyby lhal, jednou by se to dověděl od někoho jiného a to by bylo horší. Pevně ho objal. Nevěděl, jak se za to omluvit. Na tohle nestačila slova ani polibek. Mlčel. Možná to bylo milosrdnější než další slib, který stejně nedokáže dodržet. Jak dlouho vydržel ten předchozí? Pět, deset minut?
Jemně Rendena položil do přikrývek a pečlivě ho zakryl, když mu chlapec vyčerpáním z pláče usnul v náruči. Lehl si vedle něj, ale nemohl spát. Pousmál se na něj. Opravdu vypadal sladce. Tím spíš se nesnášel za to, co mu provedl. Jak mu mohl takhle ublížit? Navíc dvakrát. Jak to před ním mohl tajit, dokud na to nepřišel sám, když se Renden přiznal? Byl jako dítě. Je skoro dospělý a chová se jako malý.
Praštil pěstí do země, až si o kameny odřel klouby do krve. Co všechno mu už provedl? Čím vším ho už zranil? Miloval ho, ale spíš mu ubližoval, než projevoval lásku. Možná, kdyby ho nechal u Karona…. Možná by mu bez něj bylo líp. Ale jak se snažil říct, že bez něj…. Asi by mu tím ublížil ještě víc. Věděl, že na něj Renden stejně nezapomene, když jen tak zmizí. Že se jen bude ještě víc bát. Věděl, že mu jen víc ublíží, ale copak mu mohl ublížit ještě víc, než tím, co už udělal?
Natáhl se pro košili, oblékl se a tiše vyklouzl za stanu. Rozhlédl se po hlídkách a proklouzl do stínů lesa.